Beast - Kapitola osmá (KONEC)

5. listopadu 2018 v 0:00 | Majo |  Povídky na přání
Proboha, nemůžu uvěřit, že už je konec! Popravdě se přiznám, že když mi Mei o tuto povídku napsala, chytla jsem měnší infarkt. Vždyť víte, že já tyhle slaďáky a témata prostě nemám ráda. Nyní jsem za to ale fakt vděčná, protože se mi psaní této povídky nakonec zalíbilo, i když jsem se lehce odklonila od tématu. Sasuke měla být taková menší bisexuální děvka - což jsem splnila asi tak napůl. Měl mít zájem o sex s Narutem - což jsem splnila asi tak z jedné třetiny. A Naruto o něj neměl mít absolutní zájem - což jsem nesplnila vůbec. Bylo to skvělé téma na porno povídku, ale víte, že já porno úplně ne-e, je to pro mě težký psát úplně stejně jako romantiku a happyendy. Proto jsem se to snažila udělat víc psychologické. I tak doufám, že se to mé drahé Mei líbilo :3

Nyní mě čeká příprava ItaSasu povídky na přání pro Ivanu (tam ještě uvidím, jestli mě vyjde na jednorázovku či kapitolovku a podle toho budu vydávat), a nakonec ještě jedna povídka na přání, MadaNaru, pro mého dalšího úžasného bezejmenného čtenáře :3

Každopádně za komentáře u všech dílů děkuji Mei a Ivaně, a taky Merryi a Doxe, novým duším, jenž se rozhodly komentovat, strašně jste mě potěšily :3 a stejnou měrou děkuji za hvězdičky pod povídkou :3 Každá reakce se počítá. DĚKUJI. <3

prosím všechny, kteří povídku četli, aby hlasovali v anketě na konci článku
děkuji

Co na to říct? Když je ti nejhůř, obrať se na Itachiho.


Sasuke tam jen tak seděl a hleděl na zavřené dveře, které se před několika málo minutami prudce zabouchly. V hlavě si přehrával dění několika posledních okamžiků, od svého rozhodnutí být tím, kým byl doteď, po Narutovu reakci až k jeho bouřlivému odchodu. Nejvíc z toho ho zaráželo, že ve skutečnosti to byl on sám, kdo byl nakonec obalamutěný. Uzumaki celou tu dobu věděl, co je Sasuke zač. Věděl, že ostatní jenom využíval a že i lhal, stejně byl ale ochotný se s ním dál přátelit, a dokonce i vysílat určité signály...
Jistě, mohlo to být pouze proto, že se mohl cítit provinile, potom, co zjistil, jak moc na něj jeho odchod dolehl. Sasuke už si nemohl nalhávat, že mu Narutovo odstěhování bylo ukradené. Nyní to pociťoval do morku kostí, všechny ty emoce, které se v sobě tenkrát snažil zadusit. Itachi měl naprostou pravdu. To, že mu tenkrát odešel nejlepší kamarád, se snažil kompenzovat svou rodinou. Ti v tu dobu ale všichni pracovali, včetně matky, u níž byl zvyklý, že mu věnovala většinu svého volného času, a Itachiho, který nejenom že začal dělat v rodinné firmě, ještě k tomu ale studoval vysokou školu a čas na Sasukeho tak neměl žádný. To a právě rozjetá puberta způsobovali, že se z dříve pečlivého a milého mladíka stal zatrpklý, kontrolou posedlý a absolutně netaktní sígr.
I když se Sasuke všemožně snažil se tomu vyhnout, stejně na něj to vědomí dopadlo. Bylo to nepříjemné a otravné, a pomalu se k tomu přidával pocit, že zkazil něco, na čem by mu v hloubi duše mohlo třeba i záležet. Několik desítek minut tam takhle mlčky seděl a zíral na tmavě hnědé dveře. Z hlavy se snažil vytěsnit všechny myšlenky, bohužel to ale nešlo. Naruto... On mu něco naznačil, něco, co bylo vlastně naprosto očividné, on to ale i tak nechápal. Neviděli se přece tak dlouho...
A pak, když se dveře opět otevřely, sebou Sasuke překvapeně cukl, nečekaje, že by se blonďáček uklidnil a přece jen se vrátil a všechno si to s ním vyříkal. Jakmile ale do pokoje nakoukla černovlasá hlava jeho bratra, veškerá nervozita té chvíle z něj opadla. Jasně. Proč by se vracel.
"Stalo se něco?" zeptal se na nakrčil obočí. "Ten kluk odtud utekl, jako kdyby mu za patami hořelo."
"Jmenuje se Naruto," zamumlal bůhví proč Sasuke, i když zbytečně. Starší Uchiha přece věděl, jak se jeho kamarád jmenuje.
Itachi nic neříkal, jen na Sasukeho chvíli koukal a analyzoval ho. Nakonec za sebou zavřel a přistoupil k posteli, na které bráška seděl. Bylo zvláštní ho v tomto stavu vidět, vypadalo to, jako kdyby byl omámený, v tranzu. Pomalu si vedle něj sedl, aby ho nevyplašil a nespustil v něm to staré odpudivé chování. Nohy si hodil do tureckého sedu a dlaně si položil na kolena. Zadíval se stejným směrem, jímž Sasuke civěl, nic zajímavého tam ale neviděl.
"Vypadalo to, že si spolu docela rozumíte," odvážil se prohodit. Pochyboval, že by mu Sasuke sám od sebe začal vyprávět, co se přihodilo.
"Asi jo... No, nejspíš..."
Intenzita úzkosti v Sasukeho hrudi se stupňovala a mátla jeho smysly. Nevěděl, jakým způsobem jí vyventilovat, aniž by ublížil někomu dalšímu. Z ničeho nic se k Itachimu otočil a kousl se do rtu.
"Myslíš... Myslíš, že jsem špatnej člověk?"
Ta otázka Itachiho udeřila mnohem víc, než by si kdy myslel. Nečekal, že by se bráška na něco takového někdy zeptal, on nebyl jedním z těch, které zajímalo, jak na ostatní působí. Ale stalo se a on na to teď musel odpovědět. Jednu ruku přendal na Sasukeho rameno a vydechl.
"Já... Myslím, že i dobří lidé mohou dělat špatné věci. A že uvědomit si své chyby je velký krok k tomu to změnit."
Sasuke si vnímal jak bratrovu dlaň, tak jeho slova. Obojí se ho v tu chvíli dotklo, každé jiným způsobem.
"Myslím, že každý by měl za své chování převzít zodpovědnost. A pak může začít znovu."
Nejmladší Uchiha zavrtěl hlavou a i on zvedl nohy, aby je mohl na posteli složit. V krku měl obrovský knedlík, přes který se mu špatně mluvilo, v očích ho štípalo. Bylo to to, o čem Itachi mluvil, co ho více než týden pronásledovalo? Vlastní svědomí, jež se snažilo převzít zodpovědnost za všechno, co kdy udělal, zatímco se tomu jeho mysl ze všech sil snažila zabránit?
"Co mám dělat?"
Itachi chvíli přemýšlel, než odpověděl. Nevěděl, co všechno Sasuke za ta léta způsobil. "Nejdůležitější je nad svými činy projevit lítost. To je vždycky první krok."
"Co když je toho moc?"
Itachi pokrčil rameny. "Nikdy to není jednoduché. Čím víc člověku ublížíš, tím je to těžší."
Sasuke si položil hlavu na Itachiho rameno. Bylo to příjemné.


***


O den později, v sobotu, stál Sasuke před osmipatrovým panelákem a hleděl vzhůru, stále přemýšleje o tom, jestli dělá dobře. Ještě pořád nebyl přesvědčený o tom, že je schopný a že vůbec chce převzít zodpovědnost za všechno, co za několik posledních let napáchal. Už teď se mu z toho klepala kolena, dělalo se mu z toho špatně. Znamenalo by to, že jeho společenské postavení klesne z vrcholu na úplný konec. Skoro tři roky se vyžíval v tom, že většinu lidí ovládal, že jedna polovina ho naprosto milovala a druhá z něj měla moc velký strach na to, aby se mu postavila. Když se ale začne kát, ostatní si uvědomí, že je přece jenom taky obyčejný člověk, stále náctiletý chlapec, kterému mohou ublížit a vylít si na něm veškerou tu nashromážděnou zlost. Dokáže to všechno jeden člověk ustát?
Nesměl nad tím přemýšlet, protože si byl jistý, že si to rozmyslí. Rozešel se ke vchodu a vstoupil dovnitř, vlezl do výtahu a zmáčknul požadované tlačítko. Po několika vteřinách stroj zastavil a otevřel se. Sasuke stanul v pátém patře přímo přede dveřmi svého spolužáka. Otálel jen chvíli, než se rozhodl zazvonit. Stačilo jen dvakrát krátce zmáčknout, než se ve dveřích objevila mile vypadající rusovlasá žena, kterou si z dětství moc dobře pamatoval. Nějakou chvíli si ho prohlížela, než jí došlo, s kým má to čest a než se její ústa roztáhla do širokého úsměvu.
"Panebože, Sasuke, jsi to ty?! Vůbec bych tě nepoznala! Copak tě k nám přivádí!" spráskla ruce, než mu pravou podala na přivítání.
Sasuke jí napodobil. "Přišel jsem za Narutem," pousmál se a doufal, že se Naruto svojí matce nesvěřil a ona ho teď nevyhodí.
"Výborně! Naruto vyprávěl, že spolu zase chodíte do školy, hrozně se mu po tobě stýskalo! Byl tak šťastný, když zjistil, že se vracíme do města."
Sasuke se mírně začervenal. "To jsem rád."
"Je u sebe v pokoji, to jsou ty druhé dveře nalevo," usmála se přívětivě a ustoupila, aby mohl vejít dovnitř.
Stačilo jen pár kroků, aby se dostal tam, kam potřeboval. Zhluboka se nadechl a než vstoupil, třikrát zaklepal. Když nakoukl do pokoje, spatřil Uzumakiho, jak leží na břiše na posteli, jednou rukou si podepírá hlavu a něco si čte. Když si Sasukeho všiml, překvapeně se posadil.
"Co tu děláš?" zeptal se najednou o něco bledší v obličeji.
Sasuke se pokusil o úsměv, připadalo mu ale, že musel vypadat velice škrobeně a nepřirozeně. Nakonec udělal ještě několik kroků a rukou ukázal na židli na kolečkách. "Můžu?"
Jeho spolužák pokrčil rameny. "Pro mě za mě."
Sasuke se posadil a zadíval se do země. Ještě stále přemýšlel o tom, co by mu měl říct. Itachi měl pravdu. Nebylo to vůbec tak jednoduché, jako si představoval. Omluva... Znělo to tak prostě. To byste ale nesměli být Uchiha.
"Hele Naruto..."
"Než mi tu začneš vyprávět nějaký další pohádky, tak chci, abys věděl, že mě to nezajímá."
Sasuke zavrtěl hlavou, Naruto mu skočil do řeči a tím ho úplně rozhodil. "Co chceš slyšet?"
"Pravdu."
"Hmm," zamručel Uchiha. Měl v plánu se mu prostě a jednoduše omluvit, předpokládaje, že Naruto má dost dobrou duši na to, aby ho dál netrápil a odpustil mu.
"Chci abys mi řekl pravdu... Tu od srdce."
"Všechno se tím akorát zhorší... Přišel jsem se omluvit."
"Je zbytečný omlouvat se, když neznám plnej rozsah toho, co bych ti měl odpustit."
Sasuke se pravou rukou podrbal na temeni hlavy, najednou mu začínalo být nepříjemné, že se sem vůbec odvážil. Nyní již bylo naprosto jisté, že na nějaké odpuštění nemá nárok. Ne, když po něm Naruto chtěl celou pravdu. Jen na malou chvíli ho napadlo, že se to pokusí zakecat a zahrát do outu, než si vzpomněl na Itachiho slova. Důležité bylo projevit lítost. Bylo mu to ale líto? Rozhodně ho nepotěšilo, že mu včerejší večer tak naštvaně zdrhnul. A ani se netěšil a nelíbilo se mu, jaké peklo pro něj nastane, až začne "sekat dobrotu".
"Slíbils, že se ozveš, jakmile to půjde. A místo toho, abys to dodržel, tak ses na mě úplně vysral! Byli jsme nejlepší kámoši, potřeboval jsem tě! Víš, jak jsem se potom cítil? Neměl jsem nikoho... A pak, když bylo všechno perfektní, vypěstoval jsem si pověst a všichni skákali tak, jak jsem pískal, sis sem nakráčel, jako by se vůbec nic nestalo a během jedinýho dne mě úplně znemožnil a pak ještě chtěl, abysme zase byli kámoši?! Bože, kdo si myslíš, že seš?! Šel jsem s tebou ven jenom proto, abych se ti dostal po kůži a pak ti dal co proto!" vysypal to ze sebe bez jediné přestávky. Konečně to ze sebe dostal, konečně řekl pravdu, která ho celou tu dobu tolik žrala.
"Chtěl jsi mě jen... Ponížit? Tím, že se mnou budeš přátelit?"
"Chtěl jsi pravdu, tak jí máš."
"A dává ti to vůbec smysl?"
Sasuke se zarazil. "Jak to myslíš?"
"Myslim si, že ses v tom trochu zamotal."
"Já ne-"
"To je fuk," mávl nad tím rukou Naruto. "Vypadá to ale, jako kdybys měl nějaký vážný problémy. Hele... Když jsem tě ten den uviděl, měl jsem děsnou radost. Myslel jsem, že bysme prostě mohli začít znovu. A pak jsem se sešel s TenTen a ona mi řekla, co seš zač. Co se z tebe stalo. Ale víš co? Bylo mi to jedno, protože jsi mi hrozně chyběl. Už… už tenkrát jsem tě měl rád… Proto… proto…" zavrtěl hlavou a silně vydechl. "To je ale jedno. Jak jsi říkal, chtěl jsem slyšet pravdu. Ale nevěřím, že touha po pomstě bylo to jediný, co tě pohánělo. Už jenom to, že seš teď tady, znamená, že ti na mě nepřestalo záležet, i přes tu odpornou masku, do který ses schoval... Asi bys měl jít."
"Přišel jsem se omluvit."
"Já vím... Hele, možná jsem včera reagoval trochu přehnaně, ale... Nenapadlo mě, že mě hned po týdnu budeš snažit dostat do postele. Já na tohle nejsem."
"Štve tě víc, že jsem po tobě vyjel, než přiznání toho, proč jsem to chtěl udělat?"
Naruto zavrtěl hlavou. "Mám tě rád, Sasuke. I s tvýma chybama. Tos to nepochopil? Myslel jsem, že to bylo dost jasný... Vždycky jsem tě měl rád. Takže to, že... ehm, jsi po mně vyjel..."
Sasukemu to už konečně došlo. "Já... Já se vážně omlouvám."
"Jo... Jak jsem říkal, měl bys už jít."


***


Sasuke vůbec nechápal, co se v Narutově pokoji stalo. Omluvil se mu (ano, ta omluva mohla vypadat mnohem líp, ale čert to vem) a přiznal pravdu.
Pořád přemýšlel nad tím, co se mu celou tu dobu snažil naznačit. Vážně ho měl rád. Sasukemu nepřišlo, že by se na něj ještě nějak moc zlobil, a podle všeho byl od samého začátku ochotný přehlédnout většinu jeho povahových chyb. Proč se Sasuke ale cítil tak mizerně? Naruto ho měl rád a to všechno měnilo. Jistě, měla ho ráda i Sakura, a dokonce i Neji, to s ním ale nikdy moc nepohnulo. Sakuru převážnou většinu času ignoroval a Neji... Dobře, ten mu doteď byl ze všech lidí nejbližší, ale i tak... Tak co bylo jinak?
Naruto ho měl rád. Měl ho rád už i předtím, než se odstěhoval. Dokázal ignorovat všechny jeho vady. Opakoval si ta slova stále dokola a dokola. Vypadalo to, že jeho omluvu přijal, nakonec ho ale stejně poslal pryč. A ačkoli by to teoreticky mělo být vyřešeno, Sasuke se ohledně celé té situace cítil ještě hůř, než předtím. Trvalo mu několik desítek minut, než se propracoval k výsledku, že on měl Naruta taky v oblibě. Samozřejmě jako nejlepšího přítele, ale teď... Teď to bylo jiné, než před několika lety. Líbil se mu. Cítil pocity štěstí, že při něm ten týden stál a zajímal se o něj. Bylo to osvobozující. Bylo příjemné si nevymýšlet. Když byl s ním, neměl potřebu, pokud samozřejmě nepočítal to odpoledne, kdy šli na kafe. A možná... Možná, že Sasuke už ani nechtěl, aby jediná osoba, která ho dokázala mít ráda takového, jaký je, se vším všudy, musela být svědkem toho, jak ostatní jenom využívá. V tu chvíli to bylo poprvé, co Sasuke plně litoval všeho, co svým spolužákům udělal, a styděl se za to.


***


Nastalo pondělí. Sasukeho už od rána bolelo břicho, kdykoli jen pomyslel na to, co se chystá udělat. Doteď o tom celou dobu jen přemýšlel. Teď hodlal přistoupit k činům. Byl strašně nervózní a dělalo se mu špatně, na druhou stranu ale věděl (a věděl to od srdce) že dělá správnou věc. Jakmile přišel do třídy, většina lidí už tam byla. Zasekl se u tabule, hledě na své místo, kde už se v tu chvíli rozvaloval Uzumaki. Jejich pohledy se v ten moment střetly - Naruto po těch dvou dnech vypadal už mnohem víc vyrovnaně, očima ho zval, aby si přisedl. Sasuke ale jemně zavrtěl hlavou, a ve chvíli, kdy do učebny dorazil i ten poslední člověk, si nahlas odkašlal. Všechny zraky se na něj v ten moment přesunuly, nechápaje, o co jde. Někdo se tvářil znuděně, někdo naštvaně (Ino) a někdo zvědavě. Nikdo nevěděl, co od Sasukeho můžou čekat.
"I když jsem na tohle nikdy nebyl, cejtim jistý nutkání vám něco říct. Za poslední skoro dva týdny jsem byl nucenej k něčemu, co se mi rozhodně nelíbilo. Lidi mě tím, co dělali a co říkali, nutili přemýšlet nad tím, jakej jsem člověk. To zjištění... Nebylo to nic hezkýho a rozhodně to není nic, s čím by se osoba jako já mohla nějak rychle vyrovnat, vzhledem k tomu, že jsem se s tím vyrovnávat ani nechtěl. Bylo mi pohodlný žít tak, jak jsem žil, a jednat s lidma podle vlastních pravidel. Teď to bude znít dost jako klišé, ale odpornej jsem si začal připadat až ve chvíli, kdy se našla osoba, která byla ochotná mě vzít takovýho, jakej jsem... Nutilo mě to přemýšlet nad tím, že ani já bych nechtěl mít rád někoho, jako jsem já. Takže..." Sasuke se na chvíli odmlčel, v ten moment na něj koukali opravdu všichni s dost zmateným výrazem v obličeji. "Se vám omlouvám... Všem. Nemá cenu rozmazávat za co. Většina těch věcí je tolik osobních, že do toho ostatním lidem vůbec nic neni. Ale vy všichni zároveň víte, za co se omlouvám, a naprosto chápu, pokud mě budete chtít jakýmkoli způsobem potrestat."
Třídou se rozlehlo hrobové ticho, které až po několika dlouhých sekundách protnul Inin vysoký hlas.
"Proč tak najednou?"
"Protože i když máš někoho ráda, a víš, že je to špatnej člověk, trápí tě to. A já nechci, aby se ta osoba trápila."
S tím se rozešel ke svojí lavici a posadil se vedle Naruta. O sekundu později se ozval zvuk sprásknutí dlaní... A jakmile se k němu přidaly další, poznal, co se děje. Oni mu tleskali. Sborový aplaus přerušil až Kakashi, který v ten moment dorazil do třídy.
"Jeh, no, nemusíte mi tleskat. Bohužel jsem nemohl přijít dřív. Přes přechod zrovna šla jedna stařenka a..."


***


Zbytek dne se Sasuke všem stranil. Bylo rovnou několik lidí, kteří si ho chtěli odchytnout a vyříkat si to s ním, on na to ale neměl náladu. Sám se chtěl pobavit s Narutem, ale chápal, že mu musí dát prostor. Nečekal ale, že jeho omluvu vezmou tak dobře. Jistě, určitě se najdou tací, kteří mu to budou chtít dát sežrat, ale zatím... Byl klid. A Sasuke za to byl rád. Sám byl ochoten dát Uzumakimu tolik času, kolik potřeboval, aby si to srovnal v hlavě a pochopil, proč takhle veřejně vystoupil a všem se omluvil. Že to dělal pro něj, aby mu svým neohrabaným způsobem dokázal, že ho má taky rád.
Druhý den ráno se mu ještě podařilo zastihnout Itachiho, dřív, než stačil odejít do práce. Sedli si spolu do kuchyně na barové židle a Sasuke spustil. Vyprávěl mu o sobotním odpoledni a také o předchozím dnu, a nakonec o všem, co celou tu dobu bylo uvězněno v jeho podvědomí a v srdci. A Itachi z něj měl radost, dokonce takovou, že mu ani nevadilo přijít pozdě do práce. Zvedl se teprve až tehdy, když zazvonil telefon pověšený na zdi. Přistoupil k němu a zmáčkl tlačítko hlasitého odposlechu.
"Ano?"
"Dobrý den, tady Naruto. Říkal jsem si, jestli by Sasuke neuvítal společnost při cestě do školy."
Sasuke se skoro zadusil kafem, které zrovna upíjel, a než Itachi stačil cokoli odpovědět, už si navlékal bundu a boty.
Když starší Uchiha potom telefon s úsměvem vypnul a přešel do obýváku, aby mohl odrhnout záclonu a zadívat se ven před dům, v srdci se mu rozlil pocit štěstí. Z okna Sasukeho viděl, jak zrovna otevírá branku a jde ven, kde stál Uzumaki. Blonďák na něj chvíli hleděl, než se mu očividně se slzami v očích vrhnul do náruče. Jeho bráška toho chlapce pomalu obejmul. Chvíli tam jen tak stáli, než se od sebe odlepili a vydali se do školy. Na konci ulice, kam Itachi naštěstí ještě dohlédl, vzal blondýn Sasukeho za ruku.
Itachi odstoupil od okna a plný hrdosti se šel připravit do práce. Byl na svého malého brášku opravdu pyšný.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Merryi Merryi | 5. listopadu 2018 v 8:26 | Reagovat

Jeee :-D krásny koniec a žili šťastne až do smrti :-P Veľká vďaka za túto poviedku <3

2 Zlatá rybička Zlatá rybička | Web | 5. listopadu 2018 v 21:54 | Reagovat

...protože mám 5 sekundovou paměť a zapomněla jsem, že je pondělí omgg. -_-
Porno tam ani být nemuselo, vždycky se to dá okecat, že jo. :3
Sasuke byl celou dobu fakt hnusný hovado, ale ten konec je tak sladkej, že jsem se mu do náručí chtěla vrhnout i já. ♥ A NEJVĚTŠÍ BOREC JE ZASE KAKASHI JOOOOOO!!! xDD
Úžasná povídka. ♥ Moc ti za ni děkuji. ♥ A vůbec nevadí, že nebyla 100% podle toho, co jsem ti tam všechno napsala. To byla spíš osnova (nevím jak to prostě nazvat, tak to bude prostě osnova do háje), jak bych to napsala já, ale mám radši, když si to upravíš podle sebe. ♥  Kdyby to bylo úplně přesně podle mně, byla by to pro mě trošku nuda, takže tímhle se netrap. (Jestli ti to zní urážlivě, nebo se tě to jakýmkoli způsobem dotkne, vysvětlím ti to líp na messengeru... já a moje vyjadřování omggg jdu se zahrabat -_-)
♥♥♥

3 ivana-chan ivana-chan | E-mail | 7. listopadu 2018 v 17:20 | Reagovat

kde sa strati komentar????
no nic to.. booze bolo uzasne sledovat ako jeden clovek dokaze zmenit zivot. jeden clovek a potom dobre vedeny rozhovor. sasu bol manipulator a hajzlik ale len co prisiel naru sa to zmenilo. niektory ludia fakt maju talent menit k lepsiemu. hmmm alebo sasukeho zmenila laska? booze kazdopadne to bolo nadherne. to sasukeho ospravedlnenie bolo take neohrabane ze bolo az dojemne. krasne. dakujem za krasny stastny koniec. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama