Pod vlivem temnoty - 20 (KONEC)

10. října 2017 v 14:37 | Majo |  Pod vlivem temnoty
Ták a přináším Vám poslední kapitolu. Já vím - není čtvrtek, ale měla jsem ji napsanou a prostě jsem se nemohla dočkat, až ji vydám, protože... no upřímně, na to jak jsem tu povídku neměla ráda, se mi dneska po dlouhé době psala zase hezky zlehka.
Za komentáře děkuji Mei a Ivaně <3 Děkuji, že jste vydržely až do konce, dostanete zlatého bludišťáka.
No a teď už se můžete dát do čtení. Není nad šťastné konce <3



Čas jakoby od té doby ubíhal rychleji. Měli pouhé tři týdny na to, nashromáždit dostatek poddaných, kteří byli ochotni riskovat své životy ve vzpouře. Naruto byl rád, když se Sasuke nabídl jako jeho pomocník. Doufal, že když lidé uvidí, že na své straně nemají jednoho, ale dva Nejvyšší, jejich odhodlání se prohloubí a přidají se k rebelům.
Nejprve si pečlivě vybírali jednotlivce, až po pár dnech přešli k větším skupinkám. Naruta překvapilo nadšení některých lidí, u kterých by to ani nečekal. Dalším jedincům se raději vyhýbali. Lidem, jako byla třeba Sakura, se nedalo věřit. Až moc se vyžívala ve vlivu hlavy Nejvyšších a v bolesti druhých.
Když jejich adepti na nové rebely spatřili Sasukeho, byli nejprve velmi vyděšení. O Sasukem se zrovna moc dobrých věcí nepovídalo. Pro sluhy to byl prostě malý rozmazlený a hlavně krutý fracek. Naruto je však ubezpečil, že se nemusí ničeho bát. Při těch slovech vzal pokaždé Sasukeho za ruku. V břiše se mu přitom rozlétla miliarda motýlků.
Už to tak prostě bylo. Jak to tak vypadalo, Naruto se zamiloval. Nebyla to žádná láska na první pohled, ani nic jiného, co by se nadšení knihomolové mohli dočíst v knížkách. Se Sasukeho povahou něco takového snad ani nešlo. Nezapomněl na věci, které mu provedl - bičování, ignorace a další. Zároveň měl však na paměti všechno to, co se mu stalo jako malému chlapci. A možná to uvolnilo první cihlu v Narutově srdci. Byl to prvotní krůček k tomu, aby se zamiloval. Jednalo se sice o pomalý proces, Naruto si byl však jistý, že taková láska vydrží mnohem déle než náhle milostné vzplanutí. Postupně a polehoučku se celé ty dlouhé měsíce poznávali. A tohle z toho vzniklo.
Nikdy v životě ještě zamilovaný nebyl. První láska mu tedy dodávala energii na verbování, do kterého se mu předtím vůbec nechtělo. Na očích měl růžové brýle, přes které hleděl na celý svět.
Láska však nepřináší jenom potěšení. Přes ono nadšení a pozitivní pohled na život polevil ve své ostražitosti a udělal osudovou chybu. Nebo už jen ta láska byla osudovou chybou?


Tímto způsobem uběhli celé tři týdny. Věčné obcházení po hradě a vesnicích okolo, tak, aby je Fugaku a jeho nohsledi nenačapali, bylo doopravdy náročné. Nemluvě o tom, že podobné pochůzky absolvovali večer pod příkrovem tmy. V tomto ročním období to nebylo nic snadného a podle klesajících teplot Deidara odhadoval, že brzy napadne první sněhová pokrývka.
Sasuke tyto noční výlety podnikal velice nerad. Raději verboval lidi na hradě, v teplu a pohodlí. Nechtěl však vypadat před Narutem jako totální slaboch a tak ho následoval všude, kam chodil.
Sám Naruto si na tmu a zimu zvykl díky mnohým schůzkám, které pravidelně každý večer podnikal ven za hradní zeď.
Co si Deidara pamatoval, bylo toho rána velmi chladno. Nikdy poté už takovou zimu nezaznamenal. Možná to bylo jen tím, co mělo následovat. Nervozita z nadcházejícího rozvratu systému a převzetí vlády, ustanovení demokracie a podobně, nebylo nic jednoduchého. Proto bylo na místě, že se mu chlad zařezával až do morku kostí. Anebo to bylo tím, co se poté doopravdy stalo?
Seděl na židli ve svém malém pokoji, který mu byl jako zahradníkovi před tolika lety přidělen a klepal prsty o desku stolu. Ve chvíli, kdy se místností rozlehlo zaklepání, sebou polekaně škubl.
"Dále," vyzval příchozího unaveným hlasem.
Celou noc nespal, jak si stále přehrával celý jejich plán dokolečka. Nebylo to však jen toto, co mu bránilo usnout. Špatný pocit, který cítil již několik dní, v něm přetrvával.
Uslyšel bouchnutí dveří. Otočil se a spatřil Naruta s úsměvem na rtech.
"Vypadáš dobře," zhodnotil jeho zjev.
"Dnes je také velký den, ne?" usmál se a posadil se na postel. "Nemá cenu být nervózní."
"Že to říkáš zrovna ty, ten, který se ještě před pár týdny klepal strachy," uchechtl se s kyselým výrazem ve tváři Dei.
Naruto jen zavrtěl hlavou a opřel se zády o stěnu, tak, jako to dělával ve své komůrce.
"Máme na své straně dva Uchihy. Pro toho šmejda bude veliká rána pod pás, až zjistí, že ho zradili oba dva."
"Itachi ho zradil už před lety, něco takového ho nepřekvapí."
"Tak alespoň Sasukeho zrada ho zabolí. Uvidíš. Jak je na tom výprava?"
"V noci jsem obdržel psaní od posla. Skupinka rebelů táboří nedaleko, za hodinu by se měli objevit na druhé straně zdi. Víš, co máš dělat?" zeptal se trošku vynervovaně dlouhovlasý blonďák.
Naruto kývl na souhlas.
"Už jsem domluvený se Sasukem. Jakmile odtud odejdu, máme se setkat a pak jít pro lidi, které jsme pro naši věc dokázali sehnat. Za pár minut by se měli dostat do zbrojnice, přemoci stráže a vybavit se tak, že až Fugaku zaklepe bačkorama, měli by být schopni udržet nápor těch, co jsou mu stále věrní."
"Výborně," vydechl Deidara. "Itachi je nyní se svým otcem a zaměstnává ho. Bojím se sice, že ho nebude chtít poslouchat, ale musím mu věřit. A pak mu bodne dýku do zad."
"Doslova," zamumlal Naruto.
Ještě chvíli spolu seděli a krátili si čas. Ani jeden z nich nic neříkal, ale oba dva potřebovali nějakou společnost toho, kdo sdílel toto společné břemeno. Dokonce i Naruta uklidňovala Deidarova přítomnost. I když se tvářil hrdinně a odhodlaně, necítil se tak. Měl sto chutí se na všechno vykašlat, vzít Sasukeho a utéct s ním do západu slunce. Něco takového však nebylo možné. Záviselo na něm mnoho osudů a životů a on je nemohl nechat jen tak, na pospas krutému osudu v podobě vlády Nejvyšších.
Už byl skoro čas. Naruto se zvedl, zhluboka se nadechl a přešel k Deidarovi. Podal mu ruku a letmo se se usmál. Deidara se postavil a místo podání ruky ho sevřel v náruči.
"Uvidíme se za chvíli," zašeptal skoro neslyšně Naruto, když se od svého přítele odlepil.
Protože on jím byl. Vzniklo mezi nimi pevné přátelství a on doufal, že přetrvá až do jejich posledních dnů. Tenhle usměvavý zahradník se mu dostal do srdce, na místo, které měl vyhraněné pouze pro Hinatu.
Hinata. Tak moc se těšil, až se s ní zase setká.
"Dávej pozor," zavolal za ním zahradník, ještě než za sebou zavřel dveře. "Něco není v pořádku…"
Poslední slova zašeptal jen sám pro sebe.


Sasuke čekal na smluveném místě již pár minut předtím, než se měl s Narutem setkat. Lhal by, kdyby řekl, že nebyl nervózní. Byl šíleně vystresovaný, díky celému tomu plánu. Bylo to příliš riskantní, věděl to, ale nedalo se nic dělat. Srdce mu tlouklo v nepravidelných intervalech pokaždé, když uslyšel zvuk připomínající chůzi člověka. To by mu chybělo, aby ho tu tak někdo načapal. Celý plán by byl k ničemu. Naštěstí se však jednalo o zvuky zvenčí, které jeho mozek díky paranoie přeměnil na kroky.
Trošku vyplašeně si sáhl za pas a vytáhl malou dýku, kterou se pro případ nouze chystal použít.
Přecházel sem a tam a snažil se uklidnit. Do mysli se mu po celou dobu vkrádaly pochybné myšlenky. Co když Naruto nedorazí? Co když se všechno pokazí?
Ve chvíli, kdy konečně uslyšel blížící se osobu, vydechl. Po pár sekundách se zpoza rohu objevila Narutova blonďatá hlava.
Uzumaki na nic nečekal. Rozběhl se k Sasukemu. Během cesty od Deidary se jeho nervozita tolik vystupňovala, že se potřeboval uklidnit. Věděl, že Sasukeho náruč mu k tomu dopomůže ze všeho nejlépe. Vpadl mu do náruče.
A Sasukemu stačilo jen natáhnout ruku s dýkou před sebe těšně předtím, než se k němu Narutovo tělo přitisklo.


Blonďáčka zarazila otupující bolest v oblasti břicha. Držel se Sasukeho za ramena aby neupadl. Pak udělal krok vzad, aby zjistil, co je špatně.
Jakmile spatřil dýku zabodnutou ve svém břiše, vykulil oči. Nechápavě se podíval na Sasukeho a z očí se mu snesly první kapičky slz.
"J-já to nechápu, p-proč?" zašeptal slabým hlasem, nohy se mu podlomily a on se sesunul na zem.
Držel se za břicho, co měl dělat? Měl předmět vytáhnout?
Sasuke to však vyřešil za něj. Sklonil se a silou z něj dýku vytáhl. Z Narutova břicha se vyvalilo obrovské množství krve.
"Proč? Jak se ještě můžeš ptát? Copak sis jen na minutu mohl myslet, že bych něco takového dovolil?"
"M-mohli jsme být s-spolu… š-šťastní…" rozklepal se a rukama se snažil zacpat ránu.
Neúspěšně, samozřejmě.
"Máš pravdu," kývl Sasuke. "Mohli jsme být spolu šťastní, tak jak jsme žili. Ale tohle…."
Podíval se na své ruce svírající vražednou zbraň.
"Musel jsem to udělat. Pro dobro svého lidu. Pro dobro Nejvyšších. Vím, že to nemůžeš pochopit. Jen my jsme předurčeni k tomu, abychom ostatní vedli vstříc životem. Je mi to líto Naruto. Nechtěl jsem tě zabít. Měl jsem tě doopravdy rád," zašeptal a sklonil se k němu.
Políbil ho na tvář a pak od něj poodstoupil. Sledoval, jak z blonďáčka vyprchávaly poslední zbytky života.
"Ale ne dost na to, abych dopustil takovou katastrofu, co jste spolu s Deidarou a mým bratrem zrádcem plánovali," dodal, pak se otočil a odešel od umírajícího těla.


Muž zahalený v kápi vešel do malé dřevěné chaloupky. Byla příjemně vytopená, o tolik příjemnější, než padající sníh a prudký vítr, měnící venku vzhled krajiny.
Sundal si kápi a prohrábl své dlouhé blonďaté vlasy, aby z nich vyklepal vločky sněhu, které se mu do nich omylem dostaly.
Přiklekl ke kamnům a přiložil do ohně další polínko. Pak se otočil a přešel až k posteli.
"Ach, Itachi," povzdechl si, když přiložil ruku na čelo člověka, který ležel zachumlaný v posteli.
Horečka ho neopouštěla, a i když na tom byl již o něco lépe než před měsícem, věděl, že jeho milovaný svádí boj o holý život.
Přisedl si k němu na postel a pohladil ho po ruce. Když ho takhle viděl, lomcovala s ním vzrůstající agrese. Jak se to mohlo tak strašně moc pokazit?
Všechno bylo předem domluvené. Naruto se měl sejít se Sasukema a společně přivést poddané, kteří za ně byli ochotní bojovat. Rebelové, kteří vykonali dlouhou cestu ze severních zemí, měli volný průchod skrz díru v hradní zdi. Itachi měl zaměstnat svého otce a pak ho zabít. Byl to jednoduchý plán a nic se nemohlo pokazit.
Až na jednu drobnou věc. Deidara Sasukemu nevěřil od samého začátku. Kvůli své lásce k Itachimu se však rozhodl svůj špatný pocit ignorovat. Díky tomu přišli o vynikajícího a šlechetného člověka. Mladý Uchiha připravil Naruta o život a nechal jeho tělo ležet ladem na jedné z chodeb. Kdyby Deidara přece jen na svůj instinkt nedal, nechtěl se pojistit a nenásledoval by ho na místo setkání se Sasukem, byli by mrtví i oni dva. Jakmile mrtvého Naruta spatřil, neváhal a rozběhl se za Itachim.
Díky jeho pohotové reakci se jim oběma podařilo utéct. Avšak ani fakt, že byl Itachi Sasukeho starší bratr, Sasukemu nezabránil v tom, aby ho vážně zranil.
Co se stalo s ostatními, Deidara nevěděl. Jakmile to šlo, zavázal Itachimu ránu na boku. Jen díky tomu, že za hradní zeď, kterou musel Itachiho skoro prošťouchat, právě dorazili rebelové, se zachránili.
Pamatoval si, jaký strach o Itachiho tenkrát cítil. A cítil ho i teď, po tolika týdnech. Do rány se mu dostala infekce a i když se velmi snažil udržet ho při životě, bál se, že tento boj se smrtí prohraje. Možná kdyby bylo léto a měli by neustálý přísun léků… Ale teď, v zimě a navíc v severních provincii, kde byly zimy kruté…
Povzdechl si, v kamnech už zase dohořívalo. Tak vypadal jeho nynější život.
Přiložit, ošetřit Itachiho, jít pro dřevo. Přiložit, ošetřit Itachiho, jít pro dřevo.


Uchiha Fugaku hleděl na skupinu hnědookých vojáků, kteří před ním klečeli. Díky schopnostem svých rudých očí je dokázal velmi dobře ovládat. Čas byl však proti němu a dokonce i jeho oči postupem času slábly. Byl čas ze své funkce odstoupit a na hlavu Nejvyšších pasovat svého jediného syna.
Zvednul se z trůnu a postavil se přímo před ně. Oči mu červeně žhnuly.
"To, co se tady před měsícem stalo, je jasná ukázka toho, co jsou modroocí zač. Je to jen banda neotesaných vidláků, kteří se celou dobu snaží o převrat. Snaží se nás všechny pobít a vzít nám naši moc. Ale nejde jen o nás," promluvil. "Jde i o vás. Budou to vaše ženy, kdo bude znásilňován a vaše děti zabíjeny přímo v kolébce. Protože oni takoví jsou."
"Co plánujete, pane?" zeptal se jeden z vojáků se skleněným pohledem.
"Zabijte je. Zavražděte je všechny bez milosti," vydal rozkaz, který na vždy změnil běh dějin.
Počkal, až vojáci opustí trůnní sál. Pak se opět posadil a zlověstně se usmál. Konečně přišel čas, kdy jediní lidé, modroocí, kteří dokážou schopnostem jejich očí vzdorovat, budou vyhlazeni.
A Nejvyšší budou mít konečně vládu nad celým světem.

Poznámka tetičky Majo
Je mi jasné, že každý kdo tuto povídku četl, se mě právě chystá zabít. Tak se prosím postavte do fronty a připravte si vražedné nástroje, k tomu se určitě dostaneme.
Abyste pochopili, zezačtku jsem měla tuto povídku doopravdy ráda, ale pak... Nevím, co se stalo. Byl to spontánní nápad a vypadá to, že já takové věci psát neumím. Většinu, co jsem zatím psala, jsem měla jakž takž promyšlenou. Tady to bylo jen psaní naslepo. Až do chvíle, kdy jsem se v duchu tak nějak dostala k tomuto konci.
No, upřímně - když se zadíváme do naší historie, tak myslím, že to dopadlo ještě docela dobře. Kdyby to bylo v realitě, dopadne to mnohem hůř. Uhm, tím jsem Vás asi moc neutěšila, viďte?
Každopádně chci říct, že nyní, když je povídka u konce a já se na ní zadívám jako na celek, jsem docela spokojená. Všechno to do sebe hezky zapadá.
Ták a ted řekněte všichni R.I.P Naruto a Itachi (protože ten moc šancí na přežití nemá, přiznejme si to). Toto byla první povídka, kde jsem Naruta a Itachiho zabila, takže se nemusíte bát, tito dva budou pro chvíli v následujících povídkách ušetřeni.

Jinak od příštího čtvrtka začne vycházet povídka s názvem Pro vyšší dobro. Asi před půl rokem jsem sem házela malý nástin. Psala jsem jí tak nějak celých půl roku a mám hotových dvanáct kapitol. Je pro mě docela důležitá, tak budu doufat, že si ji přečtete a bude se Vám líbit.

Tak a teď přestanu blbě kecat. *Jde si stoupnout před zástup nasraných lidí* Kamenujte za TŘI, DVA, JEDNA!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ivana-chan ivana-chan | E-mail | 10. října 2017 v 16:12 | Reagovat

aaaaaaa. tak toto nie. to to to to je cele zle.
hmmm pravdu? preco ma napadlo ze sasu iba tak svoj nazor nezmenil.... booze chudak naru a iti..
prosim uz nech nikto neumiera. umiera tu prilis vela postav :-D

2 Majo Majo | Web | 10. října 2017 v 16:24 | Reagovat

[1]: Já se omlouvám, vážně :D pokusím se skončit příští povídku šťastně, ano? :D kvůli tobě :D
děkuji za komentář :D

3 Ivana-chan Ivana-chan | E-mail | 10. října 2017 v 16:25 | Reagovat

[2]: ha beriem ta za slovo

4 Mei Mei | Web | 10. října 2017 v 18:28 | Reagovat

TO MI DĚLÁŠ NASCHVÁL, ŽE JO?! TO MÁM ZA TO, ŽE JSEM V JUST BE FRIENDS ZABILA SASUKEHO, ŽE JE TO TAK?! CHCEŠ VÁLKU?! CHCEŠ ***** VÁLKU?! FAJN, MÁŠ JI MÍT! ŘEKLA SIS O TO!
*uklidňuje se*
Úplně úžasná povídka, ale nakonec jsem si myslela, že se Sasuke do Naruta vážně zamiluje. :( Ježíši, já na tebe budu myslet v tom svém překvapení :D Těš se! 😍
Děkuji za skvělou povídku! ❤

5 sakurako-neko sakurako-neko | Web | 20. října 2017 v 21:43 | Reagovat

...
Vrahu.

6 sakurako-neko sakurako-neko | Web | 20. října 2017 v 21:46 | Reagovat

Dobře a teď vážně, jo?
JAK JSI MOHLA?!!!! T-T Jak sis vůbec dovolila mi zabít Naruta??! No?!! To bude mít katastrofální následky, uvědomuješ si to?!! Se ti pomstím!! Ještě nevím jak, alee... POMSTÍM!!!
Fajn a teď:
Jdu brečet do kouta... :-(
A můžeš za to ty!!! T-T

*Skvělá povídka, miluju ji i přes fakt, že jsi ty na ni tolik nadávala, a za všechny, co ji četli, ti za ni děkuju <3 Milujeme tě, zlato ^^ *

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama