Obdaření 2 - 1

1. prosince 2016 v 0:00 | Majo |  Obdaření 2
Zdravím Vás, moji milí, úžasní čtenáři, které moc moc lovískuju žeru :3
Konečně vychází první kapitola Obdařených 2. Já vím, mohla jsem tomu dát nějaký lepší název, ale víte jak... nejsou nápady a Obdaření se předtím celkem chytly.
Dnešní kapitolka je taková úvodní. Takový ten úvodní díl před tím vším průserem co nastane. Nebo nenastane :D Já už radši nebudu slibovat nic hezkého, ani nic ošklivého. Pak mi vždycky uprostřed hrábne a někdo skončí mrtvý.. třeba Sasori, nebo Sasuke, víte :D
Takže přeji příjemné čtení :D Ty kecy(i)? předtím nevnímejte :D



Bylo zrovna těsně po poledni, když se blonďatý muž vrátil ze své každodenní okružní hlídky. Všude bylo čisto, samozřejmě. Seskočil ze svého dopravního prostředku, velkého bílého ptáka celého z jílu. Udělal to pro něj tak typické gesto - zavřel oči a pták se během chvíle s hlasitým PUF změnil na malého ptáčka, kterého si zastrčil do příruční brašny.

Nacházel se zrovna v centru Leteckých sil, v jejímž čele už nějakou dobu pobýval. Ještě aby ne, byl to přece jenom jeho nápad. Rukou sáhl ke svému obličeji, ale pak se zarazil. Po většinu času nosil ochrannou masku ve tvaru zvířete, masku ANBU, jak byla pojmenována. Důvod? Jednoduché, aby ho nepřítel nepoznal. Nakonec ruku stáhl s rozhodnutím, že si jí na sobě ještě chvíli ponechá. Od jisté chvíle mu anonymita nevadila...

V posledních letech byla situace mezi královstvími v zemi dříve známé jako Japonsko, nesmírně vypjatá. Každý král si uzurpoval víc a víc místa. Člověk by řekl, že se lidé po Třetí a Čtvrté světové válce poučí a naučí se ovládat svoji chamtivost. Světe div se, nestalo se tak. Už tři roky byly všechny akademie informovány o tom, ať svoje studenty začnou připravovat na válku, a instruktoři sami schytali povinné hlídky v okruhu padesáti kilometrů.

Deidara si povzdychl, byly to opravdu těžké časy. Zavřel za sebou dveře leteckého centra a vydal se pryč. Normálně by si to namířil do svého pokoje, ale tentokrát neměl náladu na to, aby si uvařil sám. Jelikož nebylo moc lidí, kteří by mohli pomáhat s leteckými průzkumy, byl na to Dei s několika málo lidmi úplně sám, což zapříčinilo fakt, že měl den a noc v poslední době úplně zpřeházené.
Prošel několika dlouhými chodbami, než se konečně dostal do společné jídelny. Narváno, to mohl čekat. Všude okolo byla spousta lidí, hlavně dětí. Ach, jaké to bylo, když byl on ještě žákem a studentem. Stop, špatné myšlenky. Zakázané.

"Deidara-senpai," usmál se na něj ve frontě stojící černovlasý chlapec.

Tušil, že se jmenoval Sai. Nedávno ho přiřadili pod jeho jednotku. Deidara si nechtěně sundal masku a taky se na něj usmál. Vystál si frontu na oběd a rozhlédl se. Musel tu někde být, v tuhle hodinu tu vždycky býval. Očima vyhledal svého dlouholetého přítele, a nakonec celkem vesele dorazil za ním ke stolu.

"Nazdar," usmál se na něj a přisedl si.

Rudovlasý muž, zřejmě stejně starý jako on, seděl u svého jídla celkem znuděně a pižlal se v něm.

Deidara si povzdechl. "Co se zase děje, hm?" zeptal se.

Muž naproti němu jen pokrčil rameny.

"Pořád mi to nechceš říct?" další pokrčení. "Jsi fakt idiot, Sasori."

Jeho kamarád se v posledních pár měsících choval opravdu zvláštně. Moc nemluvil, vždycky se jakoby zasnil a nechtěl říct, co se děje.


Sasori se zamračil. Do toho, co se dělo, nikomu nic nebylo. Ani Deidarovi. Byl si jistý, že by jeho trápení nepochopil. Ono vlastně nešlo o nic důležitého. Jen o to, co by mohl mít. Koho by mohl mít. Sasori se podíval na hodinky.

"Stopuješ to?" usmál se jeho blonďatý nejlepší přítel a zapíchl vidličku do jedné těstoviny.

Jeho dlaně byly i po těch letech stále ukryty v rukavicích, které před tolika lety dostal od svého mentora. Sasori kývl. Za tu dobu už to měl odpozorované. Jejich velitel chodil na oběd vždycky ve dvanáct hodin deset minut. A opravdu. Další člověk, který prošel velkými dveřmi, byl Hidan, s utrápeným výrazem ve tváři.

"Czo mhu tho pzeletelo pzes nosh?" zamumlal Deidara s plnou pusou.

Sasori jen znovu pokrčil rameny. Netrvalo dlouho a další židle od jejich stolu byla odsunuta, jenom proto, aby se se svým pasažérem přisunula o chviličku později.

"Dobré odpoledne," pozdravil je oba Hidan s plným talířem jídla.

Všude okolo ho zdravilo mnoho lidí, ještě aby ne, když byl velitelem Akademie Třetího řádu. Měl možnost sedět se spoustou lidí, byla tady rada, vyšší instruktoři, staří žáci a tak dále. On si však zvykl sedávat s muži, kteří byli jako poslední jeho studenty, když byl ještě instruktorem.

"Proč se tváříš tak kysele? Dokonce začínáš konkurovat i tady Sasorimu," zazubil se Deidara a vidličkou ukázal na rudovláska.

Ten nad ním jen protočil očima, čím byl starší, tím byl otravnější. Kde jsou ty časy, kdy to byl malý blonďatý chlapeček, který se všeho tak hrozně bál, a kterého musel ochraňovat?


Hidan se tvářil čím dál tím hůř. Nesl novinu. A moc dobře věděl, že se to ani jednomu nebude líbit.

"Dostal jsem zprávu od krále," řekl a sledoval udivené pohledy obou mužů. "Na jejímž základě byly všechny akademie nuceny obnovit Zkoušky výjimečných."

Vysvětloval a mračil se. Sasori netypicky vykulil oči a Deidara se div neudusil. Chvíli ještě pochrchlával, než se konečně mohl rozmluvit.

"To si děláš srandu? A to jsi s tím souhlasil?" zeptal se lehce vyšilujícím hlasem blondýn. "Zkoušky jsou přece zrušené od té doby, co…"

"Já vím, odkdy jsou zrušené, Deidaro. Nezapomeň taky na to, kde je tady zrušil," skočil mu velitel do řeči a rukou si utrápeně podepřel hlavu.

Tohle nebyla ta nejhorší zpráva.

"Kdo přijede? Z jaké akademie?" zapojil se do hovoru konečně Sasori, skenuje Hidanovu tvář očima.

Ten se mu jen rychle zadíval do obličeje a okamžitě přenesl svůj zrak jinam. Sasori se zamračil.

"Nevíme, kdo přijde, ale řazení zůstává stejné. Akademie Třetího řádu se spáruje s Akademií Pátého řádu," dodal a doufal, že tím situaci ještě nezhoršil.

Čekal, že budou mít oba dva nějaké poznámky, ale nestalo se tak. Deidara jen zaraženě zíral před sebe a Sasori se dál pižlal ve svém jídle. Tak, tohle nešlo úplně nejlíp. Mohl to udělat? Mohl říct tu druhou novinu, která také nebyla ničím příjemná?

"A ehm… Sám král se bude chtít zúčastnit," zmínil se jakoby mimochodem, zpod řas pozoruje Deidarovu tvář, která během pár sekund připomínala vápno. ¨

Pak se blonďák prostě sebral a odešel. Talíř s jídlem nechal na stole. Sasori se za ním překvapeně otočil.

"Co mu je?" zamrkal, ale Hidan jen zavrtěl hlavou.

Tohle byla Deidarova věc a on se s tím musel vyrovnat sám. Nebylo divu.

"Má snad pivku na krále?" pokusil se Sasori o žert, ale Hidan se na něj pouze zadíval s prosebným výrazem.

Sasori nafoukl tváře. Bylo tohle normální? Z toho chlapa každým coulem kouká, jak moc po něm touží, ale nic s tím neudělá? I on se zvedl a naštvaně odkráčel. Však on přijde na způsob, pod kterým velitel zaručeně povolí. Tahle jeho nečinnost prostě trvala moc dlouho…



Hidan si povzdechl. Tohle opravdu nechtěl. Mělo ho napadnout, že to s nimi měl nejdřív probrat, než něco odsouhlasí. Přece jenom byli důležitými členy vedení. A pak ta Sasoriho reakce… Už nějakou dobu měl pocit, že to o něm rudovlásek ví. Jako by se ho svými nenápadnými řečmi a posunky snažil donutit k nějaké aktivitě. Ale bylo něco takového vůbec možné? A mohl si v téhle době vůbec nějaký vztah dovolit? S válkou na krku a dalšími velitelskými povinnostmi toho na něj bylo prostě moc. Častokrát mu ani nezbývala energie na nic jiného. Kéž by to tak tenkrát věděl v ten den, kdy přijal post velitele.

Unaveně dojedl poslední zbytky svého oběda a vydal se zpátky do pracovny. Měl spoustu práce, co se týkalo Zkoušek výjimečných. Vždycky před zahájením se konávala sešlost, něco ve stylu slavnostního galavečera den před zkouškami. A on doufal, že znovuobnovení této tradice by mohlo přispět jejich věci. Zvaní bývali většinou nějací vyšší instruktoři z obou akademií. Pilo se, samozřejmě střídmě, a dokonce došlo i na hudbu. Alespoň co si on sám pamatoval. Mohlo by to Sasoriho a Deidarův postoj ke zkouškám trochu vylepšit.

Chystal se vejít do pracovny, ale zarazil se přede dveřmi. Zvláštní. Cítil odtamtud zvláštní cizí auru, energii, která však měla lehký nádech čehosi známého, povědomého. Ještě chvíli vyčkával, než se rozhodl vejít. Ostražitě a plně připraven, samozřejmě. Otevřel dveře, ale téměř okamžitě strnul.
Přímo před ním stáli dva muži, oděni v černých pláštích s červenými mráčky. Do obličeje jim sice neviděl, ale i tak ho překvapila síla vzpomínek. Vzpomínek na dobu, kdy takové oděvy vídával pravidelně každé dva roky. Typické oblečení pro Akademii Pátého řádu. Teprve když se na něj návštěvníci otočili, poznal, co mu přišlo na jejich energii tak povědomého.

"Hah, takže zvěsti nelhaly," promluvil jako první vysoký muž se zrzavými vlasy.

Z jeho očí koukala zákeřnost, ale i určitý druh klidu, který tam dříve nebýval. "Opravdu ses stal velitelem."

Dodal pár slov a pousmál se. Nebo to bylo ušklíbnutí? U něj? Těžko říct. Hidan silně stiskl čelisti, až mu zaskřípaly zuby. Tohle nečekal.

"Bylo to oficiálně vyhlášeno. Před deseti lety. Jestli se to k tobě nedoneslo, tak mě to mrzí," řekl a obešel je, aby si mohl sednout za svůj pracovní stůl.

"Těžko uvěřitelné…"

"Jste tu brzo. Nečekal jsem vás," Hidan zkusil začít z jiné strany. ¨

Rukou jim pokynul, aby se posadili na židle naproti němu. Když tak oba dva učinili, konečně se odvážil podívat do očí každému z nich. Nečekal hlavně je dva.

"Vedení posílalo dopis," řekl ten druhý.

Muž s dlouhými černými vlasy a stejně tak černýma očima. I z jeho očí vyzařoval klid, ale na rozdíl od jeho společníka ho černovlásek nikdy nepostrádal. Krutost, která se v něm zrodila před jeho odchodem, tam už nebyla.

"V téhle době je ale pravděpodobné, že posla někdo zabil. Víš jaké je to na cestách."

Hidan kývl, věděl to moc dobře. Každým dnem dostával nová a nová hlášení.

Prohlížel si je oba dva a snažil se najít nějaké známky, rysy, které byly nové. Které tenkrát ještě neznal.

"Itachi… Yahiko… Nikdy by mě nenapadlo, že vás tady uvidím. Že vás ještě někdy vůbec uvidím," povzdechl si a složil si hlavu do dlaní.

Tohle bude velice zajímavé, až se o tom všem dozví oni…

"Pein," připomněl se zrzek.

Hidan se na něj podíval. Ano, pamatoval si na to. Na tu jeho hloupou přezdívku, kterou vymyslel Deidara. Že by mu to zůstalo i v dospělosti? Nejspíš ano.

"Takže… co naplánujeme jako první?"


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jenny Jenny | Web | 1. prosince 2016 v 6:46 | Reagovat

Jjj čekala jsem že se vrati xD válku jsem nečekala -,-"
A já cu Hidanka se Sasirim :3 to bude takový průměr až budou spolu a ono to praskne xD
Mám pocit že ten komu se něco stane bude Sasorinek přece jen kvůli Hidana se na něj sebehnou jak supy řekla bych x,D

2 Sakurako-neko Sakurako-neko | 1. prosince 2016 v 7:56 | Reagovat

Oh boze... chudák Dei,tohle na něj asi bude moc... nejenom ze tam bude itachi,ale mám tušení ze král bude jeho pribuzmy :-D :-D
No a jestli nedas konecne sasoriho k hidanovi tak budu brecet! :D

3 ivana-chan ivana-chan | E-mail | 1. prosince 2016 v 20:24 | Reagovat

boooze chudak dei. uz teraz sa tesim na ich stretnutie. dei bol do itiho zamilovany tak som zvedava ako bude reagovat ked ho po rokoch uvidi.
uz teraz sa tesim na dalsi diel. uz aby bol dalsi diel.... :-D  :-D

4 Aki Aki | E-mail | Web | 5. prosince 2016 v 21:23 | Reagovat

Budem sa opakovať , ale vážne chudáčik maličky Deidara, ako bude reagovať, keď stretne Itachiho? Som zvedavá čo bude nasledovať, ako aj či sa vôbec Hidan rozhýbe voči Sasorimu. Už sa neviem dočkať pokračovania. Perfektný, bombový dielik.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama