Pouto 5

22. září 2016 v 0:00 | Sakurako-nee & Majo |  Pouto
Zdravím Vás :3
Jako první chci za sebe a za Nee-chan strašně moc poděkovat, za minulé komentáře :3 Jsme moc rády, že se Vám povídka líbí :3 A že se Vám líbí naše spolupráce :3
Jinak kdybyste nevěděli, co která z nás píše, tak já píšu scény kde je některá z postav psychicky či fyzicky mučená, a Sakurako píše vtipné a romantické scény :D To se ale hezky doplňujeme, co? :D


Itachiho probudily sluneční paprsky tančící po jeho pokožce, které se rozhodly, že odpočinku už měl dost. Byl unavený, protože potom, co se se Sasukem vrátili do jejich nového sídla, ještě dlouho do noci trénovali bleskovou magii a i poté, když už se Sasuke odebral do postele, Itachi v tréninku pokračoval. On totiž nemusel ráno vstávat do školy, jak mu se škodolibostí někdy předhazoval. Se zívnutím vstal a bosý přešel do kuchyně, kde si začal připravovat snídani. Předpokládal, že Madara už vstal a tak se potom s hrnkem kávy vydal ho najít, aby mu konečně řekl o svém podezření, že ten divný kluk z malování by mohl být Narumi - druhý princ jejich království.

Itachi zaklepal na dveře strýcovy pracovny, nečekal na vyzvání a otevřel. Přesně jak hádal, Madara už seděl u pracovního stolu a něco psal do laptopu. Na rozdíl od svých synovců už svou bleskovou magii uměl držet na uzdě, aby mu elektronika nevybuchovala do obličeje, jako se to často stávalo Sasukemu.

"Dobré ráno," dal o sobě Itachi vědět, přešel až k němu a zadíval se do psaných poznámek. "Myslím, že mám stopu ohledně Narumiho."

"Jakou?" zajímal se Madara, ale od své práce ani nevzhlédl, přesto podle tónu jeho hlasu bylo znát, že ho to zajímá. Itachi se bokem opřel o stůl a založil si ruce na hrudi.

"Není to jisté, ale potkal jsem jednoho kluka. Vzhled sice neodpovídá, má hnědé vlasy a černé oči, ale výškou a tělesnou stavbou by už mohl a tamto může být jen barva a kontaktní čočky. Je na něm něco podezřelého, myslím tím... Voní jako jejich magie." Itachi přesně nedokázal popsat, jak se cítil, když toho kluka poprvé potkal. Nebylo to nijak silné, ale přesto měl pocit, že z něj slabě cítí moc, kterou znal jen z doby, kdy ještě žili po boku královské rodiny.

Teď už Madara přestal pracovat a na svého staršího synovce se konečně plně soustředil. "Ale to nemusí znamenat, že je to on. Taky by mohli princové využít magii na něj, aby tak odlákali pozornost od sebe, stačilo by jen nějaké kouzlo, kdy by v něm trocha magie zůstala i později."

"To mě napadlo taky, ale včera večer, byl hned vedle mě a já cítil Deirovu magii. Buďto by byl svému bratrovi nablízku, protože mě poznal a chtěl ho chránit, nebo si jen oba princové jsou natolik podobní, že by se to nějak promíchalo. Každopádně je podezřelý."

"Dobře, jen doufám, že to nebude další zklamání. Hledáme už příliš dlouho a tvé pouto s korunním princem by už mohlo začít slábnout," povzdechl si Madara a při těchto slovech položil Itachimu ruku na rameno. Mladík sebou nepatrně trhnul, to gesto nebylo nijak přátelské, značilo spíš železné okovy, kdy mu Madara chtěl připomenout, že nebýt jeho reakce při vzpouře, tak by prince nikdy hledat nemuseli.

"Sasuke slíbil, že se na něj teď zaměří, je to jeho spolužák, takže by to mělo být snadné. Tak určitě brzo zjistíme, jestli to je nebo není Narumi," odpověděl Itachi zdánlivě klidným hlasem, ale v jeho postoji dále přetrvávalo napětí, které zmizelo až když Madara svou dlaň stáhl. Poté se konečně uklidnil a vydal se zase ke dveřím, řekl mu vše, co potřeboval.

"Nezapomeň, že tvému otci na našem plánu velmi záleželo. A nechceme přeci, aby jeho snaha byla zbytečná, že Itachi?"

"Ano," zavrčel mladík se sevřenou čelistí a zmizel z Madarovy přítomnosti rychlostí blesku. Přece jen, nemusel být v jeho společnosti déle, než bylo potřeba.


Před dvěma lety

Bytem se rozeznělo řinčení telefonu. Blonďatý mladík přispěchal k pevné lince, kterou měli jako jedna z posledních domácností stále v oběhu. "Prosím?"

"Haló? Naruto? Tady Hana, Kibova starší sestra," ozvalo se z telefonu.

"Ahoj, co potřebuješ?" zeptal se Naruto a stoupl si k oknu, aby mohl pozorovat padající vločky a nádherné zmrzlé útvary na okně.

"No, víš… Myslela jsem, jestli u vás není Kiba," dívčín hlas zněl vystrašeně.

"Není tady. Stalo se něco?"

"Trošku jsme se pohádali… Poslal mě do háje a práskl dveřmi, a u žádného kamaráda není. Vůbec nevím, kde by v té zimě mohl být, vždyť tam mrzne!" Naruta její slova poměrně vystrašila.

"Podívám se po něm. Dám ti vědět, ano?"

"Děkuji, jsi poklad!" Blonďáček telefon zavěsil a o sekundu později už ze skříně tahal mikinu. Bylo mu jedno, že venku mrzlo, a on by měl jít pouze v mikině. Zima mu nikdy moc nevadila. Díky magii ohně poděděné po otci si s ní vždycky snadno poradil. Teplé oblečení mu bylo nepříjemné. To jen Deidara po něm chtěl, aby ho nosil, aby zapadl mezi své vrstevníky. Jeho bratr dělal všechno proto, aby ani jeden z nich ničím nevyčníval.

Pokusil se vytočit Kibovo číslo. Jak se dalo čekat, bez výsledku.

"Sakra!" zaklel a vydal se do předsíně obout si boty. Z kuchyně vykoukla postava dlouhovlasého muže, oblečeného do zástěry.

"Kam se chystáš? Bude večeře!" zamračil se a pohrozil mu vařečkou. On pro něj tady takhle vyvařuje, a ten ničema si klidně půjde ven?!

"Kiba se ztratil… Půjdu se po něm podívat," zamumlal a než mu stačil Deidara odpověď, práskl za sebou dveřmi.


Rozhlédl se po sídlišti a zastavil se. Kde by ten idiot mohl být? A co ho to vůbec napadlo, vydat se do takové tmy a zimy úplně sám? Jestli si potřeboval promluvit nebo provětrat hlavu, mohl mu přece napsat. Zamyslel se. Zničehonic se mu v hlavě objevil obrázek starého pomníku kousek za městem. Bylo to docela daleko, aspoň půl hodiny cesty, ale Naruto moc dobře věděl, že jeho kamarád tam chodí venčit Akamarua. Vydal se na cestu. Těch několik málo lidí, které potkal, se na něj koukalo jak na blázna, že je tak nalehko oblečený. On jen zavrtěl hlavou a snažil se jejich vtíravé pohledy nevnímat. Když se dostal na okraj města, dovolil si použít trochu ohnivé magie. Okolo padající vločky sněhu kolem něj automaticky tály, stejně tak led a sníh na zemi. Mladíkovi bylo jasné, že kdyby se o něčem takovém dozvěděl Deidara, dostal by pěkně vynadáno a možná i nějaký ten pohlavek. Jeho bratr sice vypadal jak anděl, ale co se týkalo používání magie, stával se ďáblem. Každý Narutův pokus o používání své moci vždycky rázně přerušil. Z monotónnosti chůze ho vyrušilo až psí zavití. Zpomalil a nastražil uši. Rozhodl se využít své samoty, a ještě jednou se ponořil do zásob své magie, tentokrát magie větru, získané z matčiny strany. Když se spojily dva rody, většinou dítě podědilo jen jednu magii. Jedna prostě vždycky převládla nad tou druhou. U bratrů z královského rodu to bylo jinak. A nejspíš to byl důvod té tragédie.

Naruto opustil svoje ponuré myšlenky a použil magii vzduchu. Vítr se změnil tak, aby mu ukázal, z jaké strany se ozývá psí vití. Kývl hlavou, věděl, kam dál jít. Jak to tak vypadalo, Kiba nejspíš ani nestihl k pomníku dojít. Ušel ještě pár metrů, než se před ním objevila silueta velkého psa. Jako správný hafan, bránící svého páníčka začal vrčet.

"Ššš, Akamaru… to jsem já, Naruto," promluvil uklidňujícím hlasem. Jako vždycky se pes zklidnil. Bylo to zvláštní, ale jejich magie na okolní obyčejný svět působila blahodárným způsobem. Akamaru si sedl a vyplázl jazyk. "Tak je hodný," podrbal ho za ušima a obešel ho. Na zemi ve sněhu ležel do klubíčka stočený Kiba. Vypadalo to, že spal, ale Naruto si všiml, že se silně chvěje a modrají mu rty.

"Baka! To sis nemohl vzít aspoň bundu?" rozčílil se mladší z princů a klekl si k němu. Povzdychl si. Moc dobře věděl, že to na něm Deidara pozná. Přiložil k hnědovláskovu tělu svoje dlaně a tentokrát opravdu naposledy použil svojí moc. Sledoval, jak se Kibovi pomalu vrací barva. Po chvíli dokonce zatřepal víčky a otevřel oči. Naruto si oddechl.


"Posloucháš se vůbec? Vždyť by tam umrzl!" zaječel Naruto na svého staršího bratra, který se právě neuvěřitelně mračil. Ten akorát založil ruce v bok.

"A co mě to má co zajímat? Měl jsi ho odnést do nemocnice, tak jako by to udělal každý normální člověk. Víš, jak jsi ho ohrozil?!"

"A co se jako asi mohlo stát? Mohl jsem ho tím ohněm uvařit? Nejsem idiot! Umím magii používat… A ne díky tobě," zlostně zavrčel. Dei přišel až k němu a chytl ho za límec.

"O to tady vůbec nejde. Jde o to, že ta magie z něj bude cítit dobré tři roky, uvědomuješ si to? Je to obyčejný člověk, na nich zůstává stopa magie hrozně dlouho!" zadíval se mu přímo do očí. "Už nebudeš magii používat. Je to strašně nebezpečné, chceš snad, aby nás tu někdo našel?" Naruto se mu vytrhl a hodil po něm zhnusený pohled.

"Je mi to naprosto jasný. Ty prostě chceš, abychom tady zbytek života strávili ve strachu z něčeho, co možná ani nepřijde," zavrtěl hlavou. "Jak chcete, pane korunní princi. Na vlastní moc si těch zámků dej klidně sto tisíc. Ale mne nedonutíš, abych tady shnil stejným způsobem jako ty. Srabe," odplivl si a odešel do svého pokoje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ivana-chan ivana-chan | 22. září 2016 v 10:17 | Reagovat

kedze preto ich itachy citi opacne ...uz teraz sa tesim na dalsie diely ako sa to bude dalej vyvijat....

2 emma emma | 22. září 2016 v 21:05 | Reagovat

Wow tak to je husté..Naruto má fakt skvelé schopnosti a presne som si hovorila jak je to možne, že je z neho cítiť tak Narutovu mágiu a ľaľa hneď v texte dostanem vysvetlenie :-D.. ja som zvažovala, že sa spolu vyspali :-P ale vaša verzia bola oveľa šľachetnejšia :-D ..už sa teším na pokračovanie :-D

3 Dee & Hikari Dee & Hikari | Web | 23. září 2016 v 14:17 | Reagovat

Týjo, to je ale napínavý :3

4 Jenny Jenny | Web | 27. září 2016 v 11:48 | Reagovat

aum... :3 Dalšííí!! ♥ :3 Jenny moc nekomentuje blogy jejich majítele nezná, gomenasaaaai Q,Q Jenny se do příště polepšila :3 *svatozář*
Jenny si tě přidá do přátel může, může, může? :3 A může i bez dovoleníí~
Nemáš na sebe doufám vyhrazené autorská prává Q,Q *,* :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama