Obdaření - Prolog

16. srpna 2016 v 6:00 | Majo |  Obdaření
Zdravím lidičky :3 přináším Vám prolog k povídce Obdaření. Je pravda, že se mi ten prolog trochu protáhl, má skoro dva tisíce slov, ale to Vám snad vůbec nevadí. Že ne? :D
Uvědomuji si, že je tady načato mnoho povídek. Chtěla bych to udělat tak, že Dokonalý trik bude každé pondělí, společná povídka se Sakurako, Pouto, každýmčtvrtek, a Na stopě každou sobotu. Teď je otázka, kam dávat Obdařené?
Máte na výběr v anketě, ze čtyř dní. Hlasujte prosím.
Prolog v celém článku, zlatíčka :3
(Bacha na obrázek, nenechte se jím zmást :D)



Stál u rodiny plné černovlasých lidí a pozorně poslouchal. Občas přikývl nebo si povzdychl.
"Doufám, že chápeš, že můj syn musí mít co nejlepší výchovu. Požaduji, aby se v něm jeho dar probudil maximálně do jedenácti let. Proto chci, abys ho trénoval ty, odděleně od ostatních," hovořil muž středního věku s již značně výraznými vrásky na obličeji.
Tolik se za ta léta změnil. A nebylo to jen tím, že stárl. Jeho povaha bývala vřelejší, laskavější.
"A doufám, že ty chápeš, že to tady takhle nefunguje," odpověděl mu na to a nakrčil obočí.
Muž jako by ho ale vůbec neposlouchal.
"Kdy bude zkouška Výjimečných?" zeptal se.
"Za dva roky," dostalo se mu odpovědi.
"Vynikající, to se akorát hodí. V té době by už mohl být docela zdatný v boji," podíval se na svého syna, jak se drží za maminčinu ruku a kouká do země. "Teda pokud z něj vytlučeš toho slabocha, kterým je v tuto chvíli."
"Od té doby, co nám tu před deseti lety začali mladí při té zkoušce umírat, bylo rozhodnuto, že první připuštění bude až po dovršení patnáctého roku. Pokud sám kadet nezažádá jinak," řekl a pozoroval ho s nepříjemným tušením. "Co se to z tebe stalo, Fugaku? Jsi úplně jiný člověk, než jakého si tě pamatuju."
"Jsem muž, který ví, co chce, Hidane," nadechl se a pokračoval. "Každopádně pokud s tím máš nějaký problém, pamatuji si, že Orochimaru by mohl mým požadavkům vyhovět."
Zvaný Hidan, obrovský chlápek, zdejší instruktor, se zamračil. "Je mi líto, že tě s tím nikdo neobeznámil, ale Orochimaru byl propuštěn před šesti lety. To kvůli jeho výcvikovým metodám."
"Koukám, že to tu jde od desíti k pěti," prohodil jen tak do vzduchu Fugaku a otočil se na syna.
"Tak, vidíš tohohle pána? Ten na tebe bude dávat pozor a učit tě, jak být chlap," chlapeček při těch slovech lehce zčervenal a snažil se schovat za mile vypadající ženu.
"N-nemůžeme to ještě o rok posunout? J-je mi teprve deset, otče," pípl a očekával otcovu reakci.
"Já na tohle místo nastoupil už v devíti. V devíti, slyšíš? Tvoje matka si vyštěkala prodloužení o rok, a i ten je znát!" zuřil.
Malý chlapec se podíval do maminčiny náruče, odkud na něj koukaly dvě velké černé oči. Jeho vlastní oči se zalily slzami.
"A-ale Sasukemu jsou teprve tři…" kňoural plačtivě při pohledu na toho drobného prcka, svého malého brášku.
"Jsou mu tři a už je menší zbabělec než ty! A u nás v rodině nemá žádný zbabělec co dělat! Máš právo svého bratra znovu spatřit teprve, až zesílíš a já uvidím, že za něco stojíš! A teď se mi kliď z očí!" vyštěkl a hodil po svém synovi házecí hvězdici.
Ten jen tak tak stačil uskočit. Potom se na otce zadíval nenávistným způsobem a utekl. Hidan se jen znepokojeně zaškaredil.
"Takhle ti přijde, že se mají vychovávat děti, Fugaku?"
"Až nějaké budeš mít, dej mi vědět," odsekl.
S tím se otočil a táhl svou ženu pryč z budovy.
"Debilní Uchiha," zaklel bělovlasý a vydal se opačným směrem, kam viděl utíkat jeho syna.


"Ahoj. Já jsem Hidan, a ty?" skláněl se nad tím prckem jako obr.
"Itachi," zamumlal a otřel si zbývající slzy do rukávu.
"Rád tě poznávám. Jak tvůj otec řekl, ode dneška se o tebe budu starat."
"A t-to nebudu mít žádný kamarády?" v jeho černých očích se opět zaleskly slzy.
Hidan se nad tím musel pozastavit. "Neboj se, samozřejmě že budeš. Budeš mít, dá se říct, skoro novou rodinu."
Chvíli šmátral v kapse, než našel, co potřeboval. Podal Itachimu fialový lísteček s nějakou pro Itachiho neznámou runou.
"Vidíš tohle? To znamená, že teď patříš ke mně do rodiny. Teď jsme zatím jen já a ty, ale přibydou ještě další, stejně staří jako ty. Teď jdi támhle za tím pánem…" ukázal na jednoho ze starších mužů, "… a ukaž mu tenhle lísteček. On bude vědět co a jak, a odvede tě do klubovny, kde na mě počkáš, ano? Ještě musím zařídit dalších pár věcí."
Chlapec, mladý Uchiha, se asi už nebál, protože poklidně kývl hlavou, pokusil se o něco jako úsměv, téměř neslyšně poděkoval a odkráčel daným směrem.


Měl ještě nějaký čas na to najít jeho další tři oběti. Chodil po areálu sem a tam, díval se po lidech, po rodičích s dětmi, když tu ho za ruku někdo zatahal. Otočil se a spatřil hnědovlasou ženu s šátkem na hlavě. Za ruku držela blonďatého chlapečka a pořád se nervózně rozhlížela kolem. Hidan se na chlapce zadíval, potom na tu ženu. Nebyli si vůbec podobní.
"Přišla jsem ho odevzdat," mumlala žena několikrát za sebou, než ji Hidan konečně porozuměl.
"Vy nejste jeho matka," neptal se, spíš konstatoval.
Žena zavrtěla hlavou. "Chůva."
"Je mi líto, děti zde přijímáme pouze od rodičů nebo blízkých příbuzných. Přijděte příště i s jeho rodiči," odmítl jí a chystal se jít dál, avšak ona mu zastoupila cestu.
"To… to nejde, oni nepřijdou. Oni jsou…" zasekla se, podívala se na chlapce a potom na něj. ¨
Nakonec sáhla do kabelky a vyndala z něj dopis.
"Přečtěte si to. Jeho rodiče… nechtějí se k němu hlásit. Měla jsem za úkol ho sem odvést," Hidan si od ní dopis vzal a rozbalil ho.
Obsah v něm ho naprosto uchvátil. Jeho otec…? Zadíval se na dítě a uviděl to. Samozřejmě, podoba byla více než jasná.
Žena, chůva, znovu promluvila. "Jeho rodiče… jsou oba Obdaření. Nikdo neví, jakou získá schopnost, jako…" odmlčela se, a pak zašeptala. "Mutant."
Hidan se při tom slově narovnal.
"No a co, že by z něj byl Mutant? A jak to vůbec můžete vědět? Má dvacetiprocentní šanci, že bude normální."
"Vědma to předpověděla." špitla a Hidan se ušklíbl.
Lidé nad Mutanty ještě pořád ohrnovali nos, ale to, čeho by se měli hnusit, byly právě vědmy a jim podobné. Jejich předpovědi byly přesné asi jako předpověď počasí, a nejednou se stalo, že tak nějakému dítěti úplně zkazily život.
"Vem to čert," povzdechl si a dočetl poslední část dopisu.
Rodiče si výslovně přáli, aby chlapci někdo vysvětlil, že o své rodině nemá mluvit. Ani nikdo z instruktorů tuto informaci neměl prozradit. A pokud to šlo, měli z něj vychovat dobrého schopného vojáka, i když byl Mutantem. Nikdo nemohl vědět, jakou genetickou deformaci bude jejich synek mít. "Dobře," schoval dopis do kapsy a spráskl ruce.
Konečně si pořádně prohlédl kluka před sebou. Mohlo mu být maximálně deset, ale popravdě vypadal na osm. Byl hubený s blankytně modrýma očima, vlasy mu sahaly po ramena. Celý se třásl. "Jak se jmenuješ, chlapče?" zeptal se a klekl si k němu.
Chlapeček se pustil chůvy a přešel až k němu, vměstnal se mu do náruče a obejmul ho. To se mu nikdy nestalo.
"Kde je maminka?" breptl, ale neplakal.
"Maminku uvidíš, až budeš silný, víš? Budeš jí pak muset chránit, ale proto nejdřív zůstaneš tady se mnou. Já jsem Hidan," klouček ještě chvíli mlčel, než z něj vypadlo jeho jméno.
"Deidara."


"Co tam děláš?!" křikl na malého zrzka v otrhaném oblečení, když si všiml, že z pokladny na dobrovolné příspěvky krade peníze.
Než se kluk nadál, držel ho instruktor za tričko a díval se mu do očí. Chlapec sebou chvíli zmítal, než mu došlo, že se z toho jen tak nedostane, a znehybněl. Pak se zazubil Hidanovi přímo do obličeje.
"Poslali mě sem."
"Kdo?"
"Strýček Takamaru a ostatní," pochichtával se.
Hidan toho měl akorát tak dost. "Tak dost! Kde jsou? Tvůj strýček a ti ostatní."
Pacholek vypadal, že přemýšlí. "Nejsou to mojí praví strýček a tetička. Starali se o mě, když maminka umřela."
"Pěstouni?"
"Ne… jejich rodiče taky umřeli… a tak se o sebe museli jako děti postarat. A teď se starali o mě," zazubil se znovu.
Hidanovi to došlo. Sirotek.
"A proč tě sem poslali, ehm…?"
"Yahiko," poradil mu.
"Proč tě sem poslali, Yahiko?"
"Vyděsil jsem je."
"A čím?"
"Nevím. Prostě okolo začaly z ničeho nic lítat věci a padaly na ně. Řekli mi, že na mě kašlou, poslali mě sem, ať se prý uživím sám," posmutněl trochu.
"Jak jste se živili?" ptal se dál, ale odpověď znal.
"Kradli jsme," Hidan ho konečně položil na zem.
"Takže nemáš kam jít?"
Yahiko pokrčil rameny. Hidan si povzdechl a z kapsy vyndal fialový lísteček.


Den byl skoro pryč a on měl již tři chráněnce. Zbýval ještě jeden. Viděl několik párů s dětmi, jak se ho snažili zdržet, někteří na něj dokonce i promluvili, on je však všechny odbyl tím, že už má plno. Aby řekl pravdu, byl unavený. Sedl si na lavičku a z kapsy vyndal poslední fialový lísteček. Povzdychl si, rok od roku to bylo složitější, vychovávat děti. Vychoval Fugaka, a teď bude dokonce učit i jeho syna. Musel přiznat, že i když ho to bavilo, postupem času čím dál tím víc přemýšlel, že to zabalí. Zabalí, pořídí si dítě a umře. Tak to prostě bylo.
Koukal kde co lítá, když mu zrak padl ke dveřím. Pomalu se k němu kolébala stará paní, i ona měla v ruce jinou, malou ručku. Pousmál se. Tak přece jen se dočkal. Nešel jí naproti, ani na ní nezavolal, ne, nic takového. Počkal si na to, až od něj bude na pět kroků a pak se teprve zvedl. Přišel až k ní a obejmul jí ve své velké náruči. Byla tak křehká, bezbranná. Stačilo, aby použil kousek ze své brutální síly a polámal by jí pár kostí. Po chvíli se od ní odtáhl a klukovsky se zazubil. Ona se pokusila o něco podobného.
"Vypadáš úžasně," promluvila stařena.
Byla velmi malá, boubelatá a scvrklá. Tvář jí lemovalo mnoho vrásek. A přesto byli oba dva stejně staří.
"Ne, to ty vypadáš úžasně, Chyio-chan," uculil se Hidan a musel o kousek poodstoupit, jinak by od stařenky schytal pohlavek.
"Pamatuju si to jako včera, ten den, kdy jsem na svém těle pocítila první známky stárnutí. Jsi o půl roku starší, a přitom nevypadáš na víc, než na pětadvacet. Řekni mi, holomku, je tohle fér?" usmála se bezzubými ústy.
Hidan zavrtěl hlavou. "Život není fér. A přesto tady oba stojíme, ty a já," podíval se stranou. "A tvůj vnuk."
Kývl hlavou směrem k rudovlasému dítěti. Chlapec se na něj zadíval velkýma dětskýma, avšak moudrýma očima. V Hidanovi hrklo. To dítě…
"Jeho rodiče zemřeli před šesti lety. Od té doby jsem ho vychovávala já. A i můj čas se nyní blíží. Cítím to. Proto jsem ho přivedla. A přivedla jsem ho za tebou. Jako mladý jsi byl Hidane opravdu kvítko. Pokusím se věřit tomu, že teď ve svých letech, se o něj dokážeš postarat," promluvila stařenka a Hidan byl nucen od dítěte odvrátit zrak.
Přikývl. "Mám ještě jedno místo volné."
Tentokrát přikývla ona. Potom se naklonila k vnukovi.
"Tak Sasori-chan, teď se tady rozloučíme. Ode dneška budeš poslouchat tohohle pána, ano? Je to můj spolužák z téhle akademie, takže se ho neboj, ano?" usmála se.
Chlapec se zakabonil.
"Ale babí… vždyť ty jsi stará a on ne," poznamenal a babička se rozesmála.
"To víš, on má takovou zvláštní schopnost. Nestárne."
"Nikdy?" zeptal se, zvědavý jako opice.
Babička si povzdychla a vlepila vnukovi pusu na tvář. On jí stiskl ruku a polibek jí oplatil.
"Budeš mi chybět, babičko."
"Taky mi budeš chybět, Sasori-chan."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 emma emma | 16. srpna 2016 v 7:49 | Reagovat

To bol uzasny prolog a mas pravdu mne by veru nevadilo keby bol dlhsi..uz sa nemozem dockat prveho dielu...chudacik Itachi ved on otcovi este ukaze..vsak?...Hidan si vybral skvelych zverencov co je pravda :-D ..takze uz sa velmi tesim ked sem budes pridavat poviedky ako pises hore...dufam, ze budes potom vsetko stihat :-P

2 Mei Mei | Web | 16. srpna 2016 v 11:32 | Reagovat

Proč mé srdéčko bolí? Proč ta bolest neutichá? Q.Q Tohle vypadá na moc zajímavý příběh...

3 ivana-chan ivana-chan | 16. srpna 2016 v 20:47 | Reagovat

krasne.uz teraz sa tesim na pokracko.a pripajam sa k emme snad si si toho nenalozila vela.ale drzim palce a vela inspiracii prajem

4 Sakurako-neko Sakurako-neko | 16. srpna 2016 v 22:38 | Reagovat

Awww ja ten prolog zeru :3 chci viiiic :-D ano, neměla bych žrát bonbóny,psát komenty na mobilu a číst tvůj prolog uz po třetí xD (čistě pro efekt víš xD) ale... to se stává no xD

5 Majo Majo | Web | 17. srpna 2016 v 20:39 | Reagovat

[1]: To se musíš nechat překvapit :D Vybral si fakt moc dobře, pečlivě jsem je vybírala :D Taky doufám že budu stíhat, trošku se toho bojím protože ještě chodím na brigádu a mám toho fakt ranec :D

[2]: Pokusím se nikoho nezabít, ano Mei? :D tak neplač :*

[3]: děkuju mockrát, budu se snažit psát co nejčastěji to půjde :D

[4]: Nee-chan :3 vážím si toho že i když už jsi to četla, tak to stejně komentuješ <3 a jen papej bonbóny, ale musíš mi jeden nechat :D

6 Aki Aki | E-mail | Web | 4. září 2016 v 12:39 | Reagovat

Veľmi krásny prológ plný citov, lebo každý obdarený má za sebou svoj príbeh. Prológ je skvelý a nápad ešte úžasnejší.

7 Jenny Jenny | Web | 26. listopadu 2016 v 13:39 | Reagovat

chňa *,* ano ano to mi něco málo říká :3

8 Uke Uke | E-mail | Web | 17. listopadu 2017 v 22:22 | Reagovat

Tak konečně jsem se dostal k přečtení si prologu.  :'D
Slibuju že až zjistím že jsi tam někoho zabila tak si za tebou klidně dojedu strach nestrach a zadusím tě plyšovým jednorožcem. Ok?
Jen tak pro info.  :D ❤️❤️

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama