Obdaření 2

31. srpna 2016 v 5:00 | Majo |  Obdaření
Ták a jsme přibližně v půlce první série. Druhá bude už krapet delší. Možná vás udivuje, že jsou chlapci pořád tak malí, a že tam nejsou žádné páry. Ale čtěte pozorně - náznaky párů tam ve skutečnosti jsou. A přesně ty se budou vyvíjet v druhé sérii. I tak je tato první série pro tu druhou hodně důležitá.
Užívejte děcka :3


I když to rozhodně nebyl Hidanův hlavní záměr, chlapci usoudili, že je jako vypravěč pohádek ten nejlepší. Požadovali proto ještě toho večera další pohádku na dobrou noc. Hidan si nad nimi jen povzdychl a vysvětlil, že příběh, co vyprávěl, jako pohádka možná vypadal, ale nemělo to s ní pranic společného. Slíbil ale, že jim každý den u večeře bude vyprávět nějaký zajímavý příběh, který se někdy někomu opravdu stal. Všichni s nadšením souhlasili a zalezli do postelí. Instruktor zhasnul světlo a i on sám odešel na kutě. Už skoro usínal, když ucítil, jak se někdo dere k němu pod peřinu. Tělíčko se k němu přitisklo. Cítil, jak se jemně třese.
"Pročpak nejsi ve své posteli?" zeptal se rozespale Hidan.
"Nemohl jsem usnout," pípl chlapec, v němž podle hlasu rozpoznal Deidaru. "Stýská se mi po mamince."
Řekl to plačtivě a ještě víc se k Hidanovi přitiskl. Ten si mohl jen povzdychnout. Posadil se a rozsvítil lampičku. Sice mu chvíli trvalo, než světlu přivykl, ale brzy si všiml, že má blonďáček uplakané oči. Hidan se na něj se zájmem díval.
"Je to určitě to jediné, co tě trápí?" bělovlasý už byl na zemi přeci jen nějaký ten čas na to, aby se naučil se v lidech vyznat.
A v tuto chvíli přesně věděl, že stesk po matce není chlapcův jediný důvod návštěvy.
"Když… když já vidím, jak se všichni tváří, když se mluví o mutantech… nebo nějaké vidí," vysvětlil a vzlyknul, přičemž si rukou zakryl oči. "A já… já jsem m-mutant."
Zakoktal se a roztřásl se po celém těle, nejspíš proto, jak se snažil zadržet další vzlyky. Hidan zaúpěl.
"Víš Deidaro, že to přece není nic, za co by ses měl stydět. My jsme přeci úplně stejní jako oni, jenom u nás genetická mutace proběhla v trošku větším rozsahu."
"A-ale oni nás n-nenávidí. N-nebudou se se mnou k-kamarádit," plakal chlapec.
Instruktor pouze zavrtěl hlavou.
"Tak jim to neřekneme, ano? Budeme o tom mlčet, bude to naše malé tajemství. Stejně tak jako to, kdo jsou tví rodiče. Rozumíš?"
Deidara si setřel slzy a přikývl.
"Tak si na to plácneme?" usmál se Hidan a nastavil svou obří dlaň.
Chlapec ho do ní bouchl tou svou.
"Dobře, a teď půjdeme spát. Ale jdi vedle, oni by se divili, proč tam nejsi. Mysleli by si, že jsi zbabělec, a to by je trápilo mnohem víc, než nějací mutanti."
"Já nejsem zbabělec," vypnul prsa Deidara a Hidan se zasmál.
"Já vím. Tak upaluj. A kdyby něco, můžeš za mnou kdykoli přijít - ve dne - ano?"
"Ano."
"Tak dobrou noc," popřál mu Hidan a pohladil ho po blonďatých vláskách.
Klučina se pokusil o úsměv a zmizel ve svém pokoji. To bylo poprvé a naposled, kdy Deidara vklouzl do Hidanova pokoje. Dalšího dne navečer, když je bělovlasý kontroloval, uviděl, že všichni čtyři chlapci spí v jedné posteli, schouleni k sobě. Musel se pousmát, věřil, že se z nich stane milující rodina.

Chlapci se museli naučit mnoha věcem. Jelikož se u žádného z nich ještě síla neprobudila, musel je Hidan naučit bojovat se zbraněmi i beze zbraně. To ale nebyla jediná věc, kterou se museli naučit. Samozřejmě pokračovali s výukou předmětů, které se učili ve škole. Velmi důležitá byla geografie, hlavně proto, aby měli přehled o všech královstvích na bývalých Japonských ostrovech. Dále také dějepis, kde se probírala doba před Třetí a Čtvrtou světovou válkou a krátce po nich.
Uběhl rok, a chlapcům bylo jedenáct, když se zvláštní schopnosti objevily poprvé. Samozřejmě, oficiálně byly jako první probuzeny u Yahika, ale jelikož vůbec nevěděl, jak by je měl ovládat, a ony sami se znovu nijak neprojevovaly, tak se prvním plně Obdařeným stal Sasori. Toho večera se měli sejít na večeři až v jídelně, a ne v bytě, jako obvykle. Hidan tam čekal několik minut sám, než mu začalo připadat divné, že nikdo nepřichází. Chlapci byli většinou docela dochvilní, hlavně Itachi si na to vždycky potrpěl a hnal je všechny tři před sebou. Zatřepal hlavou, aby z ní vyhnal vtíravé myšlenky a vydal se podívat do bytu. Otevřel dveře a vstoupil do místnosti. V ten moment se však zarazil. Kluci seděli na gauči, kromě Deie, a strašně se smáli. Sasori vypadal, že se soustředí a pomalu hýbal svými tenkými prsty. Když se bělovlasý mentor zadíval pečlivěji, všiml si, že se Deidara pohybuje úplně přesně jako rudovláskovy prsty. Po chvíli si všiml tenkých modrých provazců energie, jak proudí z chlapcových prstů na tělo jeho kamaráda. A v ten moment mu došlo, co se dělo. Tuto zvláštní schopnost znal moc dobře, viděl ji před několika desítkami let u své dobré kamarádky a spolužačky Chyio. Hidan se musel zasmát. Bylo vlastně úplně pravděpodobné, že Sasori zdědí její moc.
"To je tak super," zasmál se Sasori, ale v ten moment se pramínky jeho energie rozplynuly. "Takhle to vydržím tři minuty!"
Chlapec se pochlubil a zadíval se Hidanovi do očí. Bylo jasně vidět, jak si přeje, aby ho ocenil a pochválil. Instruktor se usmál, a když přišel až k němu, rozcuchal mu jeho rudé vlasy.
"Výborně, Sasori! Babička by na tebe byla strašně pyšná. A já jsem ohromně hrdý, je ti teprve jedenáct, ale už se projevila tvoje síla."
"A je stejná jako babiččina!" vykřikl Sasori a vrhl se mentorovi do náruče. Hidan zkameněl, na přílišné projevy náklonosti si od toho chlapce asi nezvykne. Ne, když byl ještě tak maličký…
"Kdy přesně se to objevilo?" zeptal se Hidan a klučinu od sebe jemně, ale pevně odstrčil.
Ten jen pokrčil rameny.
"Asi před týdnem. Ale snažil jsem se trénovat, abych vám to mohl ukázat déle než pár sekund. A vyplatilo se to!" zazubil se.
Hidan u něj takovou radost snad ještě nikdy neviděl, ten kluk byl spíš tichý, klidný a rozumný. Ale měl z něj radost. Sledoval, jak se otočil, a jednou rukou znovu utvořil provazce energie až k Deidarovu tělu, který na to o chvíli později reagoval dloubáním se v nose. Všichni čtyři se rozesmáli, pouze Hidan se mračil.

Dalšího dne dopoledne, když všichni trénovali v boji s házecími hvězdicemi a katanami, omluvil Hidan Sasoriho a dovedl ho do jedné menší zahrady, která patřila pod Akademii. Přes rameno měl přehozenou brašnu a ruku měl položenou na Sasoriho zádech. Když si konečně sedli na lavičku, promluvil.
"Jsem opravdu rád, že se tvoje síla konečně probudila," pochválil ho a chlapec se nadmul pýchou.
"Děkuji, mistře."
"Včera mi ale nedala spát jedna věc. Svojí moc, i když ti to možná připadá jako sranda, bys neměl používat na své kamarády."
"Ale Deiovi to nevadilo..."
"To vůbec nevadí. Pořád s ní neumíš zacházet a nevíš, co se může stát. Proto jsem se včera zašel podívat do domu tvé babičky," řekl a všiml si, že chlapec posmutněl.
Chyio zemřela již před šesti měsíci, ale Sasori se přes to nějak nedokázal přenést.
"Na půdně jsem našel tohle. Víš co to je?" položil otázku a z brašny vyndal tři válcovité věci.
Sasori kývl. "To jsou svitky."
"A víš, jak fungují?"
"Jsou uzpůsobené tak, aby je mohla používat osoba s určitými zvláštními schopnostmi," snažil se to vysvětlit.
Hidan kývl na souhlas.
"Ano, máš v podstatě pravdu. Tenhle svitek byl kdysi navržen na zvláštní sílu tvojí babičky. A jelikož jsi z její krve a máš i stejné schopnosti, měl bys je umět otevřít. Stačí se soustředit na vyvolání svojí síly a její vložení do svitku," řekl a svitek mu podal.
Sasori na něj chvíli koukal, než zavřel oči. Po chvíli se pečeť ze svitku odlomila a z obláčku kouře se před nimi na zemi objevila zvláštní věc.
"To je babiččina loutka!" vykřikl Sasori a díval se s vykulenýma očima.
"Ano. A přesně tu loutku budeš používat ke svému výcviku. Loutku, a ne Deidaru, slyšíš?" Sasori, celý rudý kývl. "Dobře. Pokud se stane, že ji zničíš, jsou tu dvě možnosti. Zaprvé…"
Zvedl ukazováček, aby si tak dodal na důležitosti. "Zajdeme do obchodu a koupíme nějaké další. A za druhé - a podle mě je to ta lepší možnost. Můžu z domu tvojí babičky vzít nějaké plánky a návody, a budeš si loutky vyrábět sám. Tvá babička to tak dělala, až se stala opravdovým mistrem ve výrobě loutek. Tak, co na to říkáš?"
Na chlapci bylo znát, že přemýšlí.
"Chci pokračovat v babiččině odkazu," rozhodl se Sasori.

Když se něco slíbí, mělo by se to dodržet. Ale vysvětlete to jedenáctiletému klukovi. Bylo zrovna těsně po poledni, když se stala ta strašná nehoda. Hidan procházel jejich společným obývacím pokojem, když si všiml, co se děje. Sasori pomocí svých provázků energie a jedné z menších loutek otravoval Yahika. To víte, osud mu do vínku nadělil moudrost, ale tyto dny byly ještě daleko v budoucnosti. Teď se chlapec smál, ale jeho kamarádovi to tak vtipné nepřišlo.
"Přestaň už!" vykřikl otráveně a dal ruku před sebe, aby se před útokem na něj letící loutky ochránil. ¨
Stalo se to v mžiku sekundy. Místo aby loutka narazila do zrzkovy připravené ruky, zasáhla ji tlaková vlna a ona se tak rychlostí blesku odrazila. A nejen loutka. O další sekundu později narazilo Sasoriho maličké tělo na zeď za ním. Sasori se udeřil do zad, až si vyrazil dech. Pak se zhroutil na zemi. Chvíli bylo ticho, ale pak se spustil jekot.
"J-Já nechtěl," vykoktal do toho lomozu Yahiko, díval se s vykulenýma očima na Hidana a další dva chlapce, jak se snaží přivést kamaráda ke vědomí. "N-nechtěl jsem."
Šeptal a z očí se mu začaly kutálet slzy. Zadíval se na své dlaně. Vždyť se chtěl jenom bránit! Co to bylo za obludnou sílu? Za strašnou tlakovou vlnu? Zvedl hlavu a sledoval, jak Hidan bere Sasoriho do náruče a běží s ním pryč. Asi na ošetřovnu. Deidara plakal a Itachi se tvářil zachmuřeně, oba dva však následovali svého instruktora. Měl by jít taky? Co když ho ostatní začnou nenávidět? Chvíli tam ještě stál a rozhodoval se, než se vydal za nimi.

"Vážně se ti strašně moc omlouvám, Sasori-chan," omlouval se již po sté toho dne Yahiko.
Seděl vedle jeho postele na židli a držel ho za ruku. Ten se na něj ale jemně usmíval.
"To je v pohodě… nemohl jsi vědět, co se stane. A já neměl provokovat," culil se.
"Tos teda neměl!" objevil se ve dveřích Hidan, celý rudý v obličeji a mračil se.
Sasori při pohledu na něj trošku pobledl, stejně tak Yahiko.
"Neříkal jsem ti snad, abys s těmi loutkami nedělal blbosti? Přinesl jsem ti je, abys s nimi mohl trénovat, a ne obtěžovat svoje blízké! Takhle to potom dopadá," čertil se.
Pak se ale uklidnil a vložil hlavu do dlaní. "Strašně jsi mě zklamal, Sasori."
Propálil svého svěřence očima. Pak se otočil k Yahikovi.
"Až tu budeš hotový, přijď za mnou. Tenhle hlupák stráví dnešní noc na ošetřovně, ale není důvod, abys tady vysedával i ty. Kluci se po tobě ptali," s tím se otočil na podpatku a odešel.
Sasori strnule seděl na nemocniční posteli a zíral do prázdna.
"Zůstanu tu s tebou…" zamumlal kajícně zrzek.
Sasori zavrtěl hlavou. "Nemusíš… jdi za ostatními. Zvládnu to tady."
"Určitě?" zeptal se Yahiko.
Sasori pouze kývl.
"Zítra tě sem přijdu vyzvednout jako první!" zazubil se konečně věčně se smějící chlapec a Sasoriho rychle obejmul.
Pak se rozloučil a odešel za Hidanem. Sasori stále seděl na posteli a čuměl do zdi. Strašně jsi mě zklamal, Sasori…
To byla poslední hloupá věc, kterou mladík provedl. Teda, až na jednu maličkost, ale o tom zas jindy.

Stejně jako Sasori, i Yahiko obdržel od bělovlasého instruktora varování o používání své moci. Od té doby trávili oba chlapci čas tím, že rozvíjeli svoje schopnosti. Trénovali odděleni od svých dvou kamarádů, u kterých se zatím nic zvláštního neprojevilo. Bylo zřejmé, že hlavně Itachiho tato skutečnost velmi trápila, hlavně když si vzpomněl na svého otce, který tak moc trval na tom, aby se z něj stal co nejsilnější muž. Deidara si to zatím tolik nebral, byl rád, že se u něj mutace zatím nijak neprojevuje. Doufal v to, že se neprojeví nikdy. Proto se také tak moc snažil v tréninku s katanou, ve které postupně překonával všechny tři chlapce.
Jak se dalo očekávat, ze Sasoriho a Yahika se stali velmi dobří přátelé, a to samé se dalo říci o Itachim a Deidarovi. Dohromady spolu všichni vycházeli více než dobře, ale na první pohled bylo patrné, kdo je s kým nejlepší kamarád. Ukázalo se, že je Itachi i ve svém mladém věku velmi milý a starostlivý. Hidan ho nejednou viděl svého blonďatého kamaráda utěšovat, objímat nebo s ním spát v posteli. Ačkoli se Deidara opravdu snažil, pořád byl z chlapců nejslabší, co se emocionální stránky týkalo.
Čas plynul a blížilo se období zkoušek Výjimečných.
"Huh? Zkouška Výjimečných?" trhnul sebou Deidara a prohrábl si svoje delší vlásky, sahající mu po ramena. "Co to je?" zeptal se.
Vedle něj sedící Itachi nastražil uši. Ty dvě slova už někde slyšel, to věděl moc dobře. Chvíli mu trvalo, než si vzpomněl kde. O Zkoušce mluvil přeci jeho otec před dvěma lety. Tenkrát chtěl, aby se zúčastnil.
Hidan si přisedl k nim na gauč. "Ministerstvo obrany sem pošle několik lidí. Několik opravdu silných lidí, kteří budou testovat zdejší studenty."
"A co se stane pak?" objevil se z ničeho nic Yahiko se Sasorim.
Oběma se jim na čele lesknul pot, nejspíš právě dotrénovali.
"Studenti, kteří jsou na zkoušku přihlášeni, budou bojovat nejdřív se zdejšími instruktory. Ti, kteří postoupí dál, se dostanou k boji s profesionály, kteří sem budou poslání," vysvětlil Hidan a pošoupnul se, aby si vedle něj mohl Sasori sednout.
Yahiko se usadil na křeslo naproti nim. Chvíli bylo ticho, chlapci očividně přemýšleli nad dalšími otázkami. Jen Itachi se tvářil zachmuřeně.
Když ve zkoušce uspěju… možná bych mohl konečně vidět Sasukeho… pomyslel si a vybavil si černé rozradostnělé oči svého malého brášky.
"A k čemu to všechno je?" naklonil se, aby na Hidana viděl.
Ten se na něj zadíval se zvláštním výrazem v očích, ale nakonec mu odpověděl.
"Ten kdo složí zkoušku, dostane certifikát. To je spíš taková formální věc, ale hlavní je to, že se tomu člověku se dá na vybranou - buď zůstane studovat tady, anebo se s námi rozloučí a odejde na Akademii Pátého řádu, která je mimo jiné také sídlem tajných vojenských akcí. Z lidí se tam stávají stroje na zabíjení," vyslovil ta slova s přízvukem pohrdání.
Jak to tak vypadalo, moc dobrý názor na to očividně neměl. Ale to bylo mladému Uchihovi úplně jedno.
"Chci se přihlásit," zareagoval okamžitě, až se na něj stočily čtyři páry očí.
"Ty ses snad zbláznil ne?" hodil po něm Hidan ošklivý pohled. "V žádném případě."
"Ale…" Itachi se ani nestačil vyjádřit.
"Říkám v žádném případě. Jsi ještě moc mladý. Dokud ti není patnáct, tak máš smůlu."
"Nedalo by se to nějak obejít?" zkoušel to dál Itachi.
Hidan si povzdechl a zavrtěl hlavou.
"Pouze kdybys měl vysoce vyvinuté schopnosti. Pak by to šlo, se souhlasem mistra," řekl a podíval se na Itachiho. "A to myslím mluví samo za sebe."
Dodal ještě a Itachi se začervenal. Neměl rád, když mu někdo připomínal, že se jeho schopnosti stále ještě neprobudily.

Podle počtu přihlížejících na tribunách chlapci usoudili, že Zkouška Výjimečných je přístupná veřejnosti. Přišlo se podívat opravdu mnoho lidí, aby v této zkoušce podpořili svoje ratolesti. Tento rok se přihlásilo mnoho studentů, ale podle Hidana jich vrchní instruktoři schválili pouze deset. Sasori a Itachi spolu s Yahikem a Deidarou seděli na tribuně, jež byla určená pro žáky Akademie Třetího řádu. Každý z nich v ruce držel pití nebo popcorn, a se zájmem pozoroval dění na volném prostranství, kde se měla zkouška konat. Vedle sebe byly nastoupeny tři skupiny lidí. Nejdříve stálo deset studentů, několik metrů od nich zas instruktoři z akademie. Jako poslední stáli instruktoři, kteří dorazili z Akademie Pátého řádu. Začalo slavnostní zahájení a všichni zúčastnění, včetně instruktorů, si podali ruku. Potom komentátor řekl něco málo o každém studentovi. Většinou to byly takové ty obecné informace - jak se jmenuje, kolik mu je let, kdo byl jeho hlavním instruktorem, jestli je Obdařený či Mutant. A nakonec se začalo bojovat. Někteří měli opravdu úžasné schopnosti, viděli chlapce, který dokázal ovládat zemi nebo dokonce oheň. Všichni zúčastnění - mezi chlapci pouze jedna dívka - byli skvěle vytrénovaní, ale přes domovské mentory se dostali pouze tři mladiství. Ti pak pokračovali soubojem s mentory z druhé akademie.
Hustý," okomentoval dění Yahiko a usrkl si coly z kelímku.
Právě se schylovalo k prvnímu ze tří bojů, kde opravdu o něco šlo. Boje se účastnila dívka s podivuhodnou schopností, jakousi brutální silou. Chvíli to vypadalo, že bude mít navrch, než na ní blonďatý instruktor použil svojí vlastní sílu. Nikdo si nevšiml, kdy se to stalo, ale najednou dívce začaly svítit na těle tři znaky, které o sekundu později vybuchly. Obecenstvo ztichlo a na místo se ve vteřině seběhly zdravotníci. I z takové dálky dokázal Itachi poznat, že dívce chybí pravá ruka a má rozdrcené obě nohy. Zezelenal a musel sklonit hlavu mezi nohy, aby se mu udělalo lépe. Do čeho jsem se to chtěl sakra přihlásit? Uslyšel zvuky, jako že někdo zvrací. Otočil se a uviděl o rok mladšího chlapce, jak sklání hlavu k zemi a na čele se mu lesknou kapičky potu.
Další dva zápasy Itachi už skoro nevnímal. Dalším poraženým kandidátem na Výjimečného byl šestnáctiletý mladík, který dopadl o něco
málo lépe než dívka před ním. Všechny okolo překvapilo, když poslední adept, šedovlasý chlapec s maskou přes obličej a zvláštním účesem, vyhrál. Používal přitom velice zajímavou schopnost, jakoby blesky vycházející mu z ruky, kterým muže bojujícího proti němu účinně zneškodnil. Když byla výhra jasná, všichni skandovali jeho jméno.
Když se všichni začali rozcházet, chlapci se snažili vyklouznout z tribun mezi prvními. Jestli se jim něco nechtělo, tak čekat v zácpě lidí před východem.
"Ten byl ale úžasný, viďte! Ten Kakashi!" halekal nadšeně Yahiko a poskakoval okolo chlapců. "Jeho moc… ta technika, nebo jak tomu mám říkat… to bylo parádní."
Radoval se a Deidara přikývl.
"Měl by si to nějak pojmenovat… mhmm… třeba Bláznivá energie!" uculil se.
Itachi protočil očima.
"To je teda pěkně uhozený jméno," zamumlal.
Najednou se otočil, už předtím měl pocit, že zahlédl někoho povědomého. Opravdu, byl to on. Opíral se o zeď ve vstupní hale a koukal přímo na něj. Po chvíli ukázal na dveře od jedné ze tříd a zmizel za nimi.
"Huh… Děje se něco, Itachi-kun?" podíval se na něj starostlivě Deidara.
On jen zavrtěl hlavou.
"Ne. Viděl jsem otce, víš… Asi ho půjdu pozdravit. Přijdu později."
"Určitě tu na tebe nemám počkat?" zeptal se Dei.
Itachi se otočil na svého blonďatého kamaráda, který se tvářil jako by ho chtěl chránit. Musel se usmát, ten kluk byl pořád tak malý, že vypadal o dva roky mladší. Mladý Uchiha moc dobře věděl, že se kvůli všem ostatním snaží tvářit nebojácně.
"To je dobrý, Dei. Přijdu hned, jo?" usmál se na něho mile a poplácal ho po zádech.
Počkal, až blonďák kývl hlavou a pak se otočil a vydal se za svým otcem. Co mu asi tak mohl chtít?

Deidara seděl na gauči a díval se na televizi, přístroj, který byl před dvěma poslednímu válkami jeden z nejčastějších v lidském obydlí. Těch posledních pár, které po válkách zůstalo funkčních, byly rozkradeny, ale Akademii se povedlo jich pár získat pro sebe. Veřejné vysílání ani nic podobného už sice nefungovalo, ale mohl koukat na nějaké věci, kterým se říkalo kazety. Deidara zrovna pozoroval jakýsi příběh o princích a princeznách.
Dei?" vyšel Hidan ze svého pokoje a postavil se před něj.
"Uhni, nevidím na to!" broukl modrooký a snažil se ho dostat od televize.
"Nevíš kde je Itachi? Docela dlouho jsem ho neviděl," poznamenal instruktor a Dei se zarazil.
"No… už jsou to dvě hodiny, co jsem ho viděl naposledy," vykulil oči a po zádech mu přejel mráz. "Co když se mu něco stalo?"
Vyděsil se. "Ale to snad ne… šel přece za svým otcem," dodal si trochu odvahy.
Teď se zase zarazil Hidan.
"Za svým otcem říkáš?" ta informace se mu zaboha nelíbila. "Kde jsi ho viděl naposledy?"
Když mu Deidara odpověděl, bělovlasý rychle spěchal na místo, kam ho Deidara ho viděl odejít. Vyděšeně otevřel dveře od jedné ze tříd, kam ho jeho kamarád spatřil zacházet a strnul. Itachi ležel na zemi, zjevně v bezvědomí. Přispěchal k němu a snažil se ho probrat.
"Itachi… Itachi slyšíš mě, sakra?"
Nic. Černovlásek neodpovídal. Vzal ho do náruče a urychleně ho odnesl na zdravotní oddělení. Tohle se mu vůbec nelíbilo. Itachi se neprobíral. Co se tam asi mohlo stát? Hidan si začal dávat kousky skládačky dohromady. A pak mu to došlo. Vychoval přece i jeho otce, mělo mu to dojít hned. Moc dobře si pamatoval, co dokázaly ty jeho rudé démoní oči. V tu chvíli mu to bylo jasné - Fugaku schválně psychicky zranil svého syna. Ale proč?
Trvalo to týden, než se mladý černovlásek konečně probral. Jeho kamarádi spolu s Hidanem stáli okolo jeho postele a pozorovali ho. Přišlo jim to nekonečné, ten čas strávený bez Itachiho. A pak se to najednou stalo. Itachi sebou trošku pohnul, a nakonec otevřel svoje znenadání rudé oči. Všichni věděli, co to znamená. Itachiho síla se probudila. Od té doby už nikdy nebyl takový jako dřív.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mei Mei | 31. srpna 2016 v 8:44 | Reagovat

"Oběma se jim na čele lesknul pot, asi právě dotrénovali" xDDD ano, "dotrénovali" xD boha zastavte mě, začíná se ze mě stávat pedofil xD

2 ivana-chan ivana-chan | 31. srpna 2016 v 8:49 | Reagovat

krasa.objavenie svojej schopnosti je vzdy stresujuce.takmer vzdy sa to objavy tak necakane a pre male deti to muselo byt stresujuce.ale krasne sa formuju vztahy.
dievca ale takto to ukoncit .chudakm itachi zaujimalo by ma co mu otec spravil ked sa tak zmenil.uz aby tu bola dalsia cast veeelmi sa tesim na dalsi diel

3 sakurako-neko sakurako-neko | Web | 31. srpna 2016 v 10:36 | Reagovat

._. Asi jsem taky pedofil, Mei xD
Ale nelíbí se mi, co se děje s Itachim - hlavně ta poslední věta, že už nikdy nebude takový :( Cos mu provedla?! >_< a myslím, že jeho tátu naštvalo, že se u něj ještě neprojevily schopnosti, tak se o to postaral sám -.-

4 Majo Majo | Web | 10. září 2016 v 22:08 | Reagovat

[1]: Mei-sama, ty úchylačko jedna! :D Tohle bylo naprosto nevinné prohlášení :D Děkuji za komentář :3

[2]: Děkuju moc za komentář, vždycky mě strašně moc potěšíš :3 Další díl už se připravuje a snad tě nezklamu :) a jsem ráda že je vidět jak se vztahy formují :D

[3]: Achjo, další úchyl na scéně, nee-chan? :D uvidíííš, to všechno se dozvíš :D přesně tak, Itachi prožil stresující zážitek a díky němu se schopnosti projevily :)

5 Aki Aki | E-mail | Web | 15. září 2016 v 18:46 | Reagovat

Perfektné, malý Deidara je až moc rozkošný. A to ako boli spotený od tréningu bohvie čo skutočne trénovali , či to boli techniky, alebo niečo intímnejšieho. :-D Už sa neviem dočkať pokračovania a tiež čo urobil Fugaku chudáčikovi Itachimu.

6 Jenny Jenny | Web | 26. listopadu 2016 v 14:34 | Reagovat

chňaaaaaaaaaa *,* ooooooo *,* umm :3 nemám na to co říct jak to hltám jedním dechem ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama