Obdaření 1

24. srpna 2016 v 6:00 | Majo |  Obdaření
Minna :3
Majo Vás zdraví :3 Vychází první díl Obdařných, a jelikož většina z Vás hlasovala v anketě možnost středu, budou tedy vycházet každou středu. Jsem moc ráda, že se Vám Prolog líbil :3
Přeji příjemné čtení :3

Kdyby mé kapitoly měly názvy, tahle by se určitě jmenovala - Hidan vypráví pohádku. Ano, dnešní díl se nese v pohádkovém stylu.




Instruktoři se marně snažili zbývajícím rodinám vysvětlit, že to musí zkusit příští rok. Měli plnou kapacitu a další děti tak přijmout už nemohli. Někteří odcházeli s pláčem, jiní zase ronili slzy štěstí, že s nimi jejich ratolesti budou o rok déle. Hidan kráčel spolu se svým posledním přírůstkem do společenské místnosti. Všude bylo plno dětí, většinou sedících po třech či po čtyřech. Některé seděly s uplakanýma očima, jiné se zase snažily najít si nové kamarády. Den náboru prostě probíhal stejně jako každý rok. Musel je ještě chvíli vyhlížet, než je konečně uviděl. Seděli pár gaučů před ním, a tak vzal rudovláska za ruku a šel přímo k nim
"Ahoj," pozdravil je již podruhé toho dne.
Chlapci seděli vedle sebe na pohovce a nervózně těkali očima sem a tam. Když se Hidan ukázal, vypadalo to, že se trošku uvolnili.
"Tak a jsme kompletní. Předpokládám, že už se navzájem všichni tři znáte jménem," dostalo se mu trojitého kývnutí hlavou. "Super. Tohle je Sasori."
Postrčil chlapce kousek před sebe, aby si ho všichni mohli náležitě prohlédnout. Sasori se trošku začervenal, ale pozdravil je.
"Ahoj."
"Itachi," broukl černovlásek a už to skoro ani nevypadalo, že ten den plakal.
"D-Deidara," zakoktal se drobný blondýnek a uhnul pohledem do strany.
"Jsem Yahiko," zazubil se na něj jediný kluk se zrzavou kšticí.
"Výborně. Teď pojďte za mnou."


Dovedl je o několik chodeb dál, než narazily na velké dveře. Vedle nich se nacházelo zvláštní zařízení. Chlapci sledovali, jak na něj Hidan položil svou velkou dlaň. A zařízení promluvilo.
"Hidan. Pátý hlavní instruktor Třetího řádu. Vojenský poradce," ozvalo se z reproduktoru a dveře se otevřely. Když vstoupili, Hidan zašmátral v jednom boxu, který vysel na stěně, a vyndal z nich čtyři malé kulaté věcičky. Hned potom dal každému z nich jeden.
"Tohle jsou čipy, kterými budete otevírat dveře. Jsou napojeny na tyto dveře, dveře od jídelny, hlavní dveře ven a také ty od vašeho soukromého bytu."
"Budou nám taky takhle hlásit jména?" zeptal se malý Yahiko. ¨
Nejspíš mu to všechno připadalo jako děsná švanda.
"Ne, nebudou. To až budete starší a vaše otisky dlaní budou dány do databáze. Do té doby máte čipy."
"Tyyyjo, to je hustý. Už vidím, jak to bude říkat - Yahiko, nejvyšší vůdce Akademie Třetího řádu!" usmíval se jako měsíček.
"S tím počítej," zchladil ho Itachi.
"No, pojďme dál," zavelel bělovlasý, než se stačila strhnout dětská hádka.
Po chvíli dorazili k jednomu z bytů. Hidan si vytáhl vlastní malý čip a otevřel s ním dveře. Chlapcům se naskytl pohled na docela útulně zařízený byt.
"Paráda."
"Hustý!"
"To je celý naše?"
"Kde budeme spát?" Promluvili najednou všichni čtyři a překřikovali se. Hidan se musel usmát, opravdu to bylo každý rok stejné. Zavřel za nimi dveře.
"Sedněte si," ukázal na velký gauč a oni poslechli.
On sám si sedl do křesla naproti. "Tady budete několik let bydlet. Společně. Tohle, jak jste si asi všimli, je obývák. Ty první dveře napravo vedou do koupelny. Ty hned vedle zase do vaší ložnice."
"A ty poslední?" zeptal se Sasori a propálil jediného dospělého muže v místnosti pohledem.
"To bude můj pokoj. Než usoudím, že jste dostatečně staří, budu tu bydlet s vámi. Proto, jak jsem tady Itachimu už říkal, budeme fungovat tak trochu jako jedna rodina," nadechl se a pokračoval. "Na jídlo budeme chodit do společné jídelny. Taky - co jsem chtěl zmínit, je nejdůležitější věc. Odteďka jste jako bratři - vaše rodiny nejsou podstatné."
Při těch slovech se zadíval hlavně na Itachiho a Deidaru, a dal si velmi záležet, aby si to všimli. "Nebudete se prát, ani nic jiného," chlapci přikývli. "Další důležitá věc - do doby, než se projeví vaše schopnosti, se budete cvičit v boji s katanou a dalšími věcmi, co se v dnešní době používají v boji. Také si vypilujete svojí tělesnou zdatnost a celkově zesílíte."
Přelétl je očima. "Až se projeví vaše schopnosti, první věc, kterou uděláte, bude ta, že přijdete za mnou. Je to všem jasné?"
"Jasné," ozvalo se čtyřnásobně.
"Tak doufám, že spolu budeme vycházet," odměnil je úsměvem.


Seděli u stolu na svojí první společné večeři. Všude okolo nich si posedali rodinky jim podobné, složené ze čtyř dětí a jednoho dospělého mentora. Místností se nesl šum tichých konverzací.
"Čeho byste si tu všimli jako prvního?" zeptal se z ničeho nic Hidan, když krájel jednu ze svých velkých brambor.
Odpověděl mu Sasori. "Je tu málo dívek."
"Výborně. A čím to je?"
Tentokrát to byl Itachi. "Obdařené dívky většinou nastupují do zdravotnických akademií. Vidět je ve vojenských je velmi vzácné."
"Máš pravdu." ¨
A ano, opravdu tomu tak bylo. Ze všech nováčků, které toho dne vybrali, se zde našly pouze dvě dívky. Měl pro ně však připravenou ještě jednu otázku.
"A co vidíte, když se rozhlédnete znovu?"
Chlapci se dívali ze strany na stranu.
"Obdařené… a Mutanty," zčervenal Deidara, když tu odpověď vypustil z pusy.
Hidan přikývl. "Ano, Obdařené i Mutanty," přitakal. "Řekněte mi, co vás o Mutantech učili rodiče?"
"Že jsou zlí."
"Že jim nemáme věřit."
"Jsou oškliví," dostalo se mu několika odpovědí.
Hidan se ušklíbl, ta dnešní výchova. "A přitom jsou to lidi jako my všichni. Kdo z vás mi řekne, jak vznikne takový Mutant?"
"Když mají dva obdaření miminko," vyjekl Yahiko a otřásl se.
Instruktor kývl.
"Ano, to je všeobecná pravda. Skutečnou pravdou však je, že to není pravidlo. Tím, že jste nastoupili sem, z vás přestávají být děti, takže pravdu před vám skrývat nebudeme. A tou pravdou je, že Mutantem se dítě stane z osmdesáti procent, pokud jsou jeho rodiče oba Obdaření."
"Vždyť je to skoro jedno, ne? Chci říct… je to dost vysoké číslo," poznamenal Itachi a podepřel si rukou hlavu.
"Není to jedno. A to, že jsou zlí a tak podobně, je blbost. Ano, možná jsou oškliví, ale jsou to pořád lidi jako my. Vlastně jsme skoro stejní. Jediné, v čem se lišíme, je to, že Mutanti vděčí za svoje schopnosti díky nějaké větší genetické odchylce."
"Odchylce?"
"Ano, vezměte si třeba mě."
"Tebe? Co je s tebou?"
"Jsem taky Mutant. Připadám vám snad ošklivý?" zazubil se na ně.
Děti potřásly hlavou.
"Ale jak můžeš být Mutant? Vždyť na tobě není nic divného," broukl Deidara a zvědavě si ho prohlížel.
"To není, aspoň na první pohled ne. Ale řekněte mi, co je typické pro každý živý organismus?"
"Dýchá?"
"Shání potravu?"
"Rozmnožuje se?"
"Umírá," odpověděl jako jediný správně Sasori a propálil Hidana vědoucím pohledem.
"Ano. Umírá. Ale já neumřu a to je hodně v rozporu s přírodou, nemyslíte?"
"Neumřeš? Jako nikdy?" zeptal se blonďáček, kterého to začalo zajímat.
Hidan se podíval na každého zvlášť. Nejdéle pohledem setrval na malém Sasorim a otřásl se. Na to dítě si bude muset dávat pozor. Bylo mu deset, ale z jeho očí sršela obrovská inteligence. Inteligence, a ještě něco.
"Povím vám jeden příběh," usmál se. Nadechl se a začal s vyprávěním. "Před velmi dlouhou dobou, žili byli dva lidé, muž a žena, kteří se velmi milovali. Neměli žádnou moc, ani žádnou zvláštní schopnost, byli prostě obyčejní. Ti dva se vzali a postavili si malý domeček za vesnicí."
Povídal a sledoval, jak se na něj chlapci se zájmem zadívali. "Jak to tak bývá, z jejich lásky vznikl další život, malý chlapeček, jejich syn. Velmi ho milovali a dávali mu veškerou lásku, kterou mohli. Když bylo chlapci deset let, vydal se s otcem na lov jelena do nedalekých kopců. Ale stala se nešťastná událost. Večer je překvapil velký hrozivý medvěd. Tatínek nestačil vůbec nic udělat, když medvěd čapl chlapečka do svých velkých tlap a celého od krve si ho odtáhl do doupěte."
Chlapci viditelně zbledli a Hidan se v duchu zachechtal. Od něj pohádky na dobrou noc asi chtít slyšet nebudou.
"Vrátil se domů ke své ženě, oči plné slz. Dva týdny svého synka oplakávali. A pak se najednou stal zázrak. Po čtrnácti dnech stál jejich syn na prahu jejich domu, a jediná stopa po medvědovi, byla obrovská jizva na břiše. Ale nevěřili byste, co se stalo dál!"
"Co se stalo?" ptal se Deidara s otevřenou pusou.
"Ta jizva se zahojila. A rodičům i chlapci došlo, že nad ním smrt nemá žádnou moc. Mamince i tatínkovi docvaklo i to, že se jim narodil Obdařený, nebo možná dokonce i Mutant."
"A to jsi byl ty?" odhadl Itachi, ale on pouze zavrtěl hlavou.
"Léta ubíhala a chlapec rostl a rostl, až z něj byl dospělý muž. Jeho rodiče byli již staří a i jemu se měli ukazovat první vrásky. Ale on byl stále mlád. Po dalších několika letech rodiče zemřeli, a jeho v malém domku u vesnice nic nedrželo. Vydal se proto do světa. Za ta léta co cestoval, a že jich bylo hodně, vám povídám, poznal mnoho dobrodružství. V cirkusu si jako nesmrtelný vydělal spousty peněz, které potom celé další desetiletí utrácel, za co se mu chtělo. Poznal mnoho mužů a žen, ale nikdo mu nepřirostl k srdci. Až do jednoho dne."
Udělal dramatickou pauzu.
"Ta dívka byla tak krásná, až se za ní všichni muži a chlapci otáčeli. Měla krásné fialové oči a bílé vlasy. Ne šedivé, ale čistě bílé, jako nějaká víla. Ale byla pouze obyčejný člověk, bez obdivuhodných schopností, které se tenkrát u lidí vyskytovaly stále častěji a častěji. Náš hrdina se do dívky bezhlavě zamiloval… a ona se zamilovala do něj. Svou schopnost, nesmrtelnost a velkou sílu jí tenkrát ještě nesdělil, chtěl s ní strávit těch pár let, co mohl, než zemře, a on bude pokračovat dál svým dlouhým životem."
Napil se čaje, protože mu vyschlo v ústech.
"Milovali se tak moc, až si dokonce pořídili miminko. Byl to chlapeček. Pár let se nic nedělo, a všechno bylo v naprostém pořádku. Pak se však stalo něco velmi zajímavého. Ráno, když šel náš hrdina do koupelny, umýt si obličej, si všiml, že mezi svými hnědými vlasy je jeden šedivý. Zděsil se a strašně zpanikařil, až vzbudil svojí ženu. Té potom musel říct všechno, co se kdy stalo, co je zač a co ho najednou tak strašně vyděsilo. Jeho milovaná nejdřív plakala, že jí to neřekl dříve, ale pak ho políbila a usmála. Řekla mu, že možnost zestárnout s ním, je ten nejkrásnější dárek na světě."
Usmíval se čím dál tím víc, jak postupoval ve svém vyprávění. Kluci ho dál pozorně poslouchali, zabráni do příběhu.
"Chlapci bylo devět let, když se stala ta strašná nehoda. Jeho tatínek, hrdina našeho příběhu, měl rád staré zbraně, ze kterých se daly střílet takové zvláštní kuličky. Ty zbraně se jmenovali pistole, a byla to vážná starožitnost, protože se používaly v době před Třetí a Čtvrtou světovou válkou. A tato pistole byla tak vzácná, jelikož byla dokonce ještě funkční."
Dětem se zatajil dech, jak se příběh táhl dál.
"Chlapeček si pistoli půjčil, a jak si s ní hrál, zmáčkl cosi na jejím těle. A zbraň vystřelila. Chlapec vykřikl, jak moc ho to bolelo. Zasáhl se do hrudníku a moc to krvácelo. Jeho výkřik však nikdo neslyšel. A on vykrvácel. Když ho po pár hodinách jeho rodiče hledali, domem se ozval zděšený výkřik. Maminka ho našla na půdě s pistolí v ruce a celého od krve. Celá zoufalá ho vzala do náruče a odnesla svému manželovi, s křikem, že je to jeho vina, že takové věci vůbec nemá mít doma, kde si hraje jejich dítě. To bylo ale překvapení, když se tělíčko v jejích rukou začalo opět hýbat. A našemu hrdinovi došla jedna velká věc - ztratil svoji nesmrtelnost, aby ji mohl získat on, jeho prvorozený syn. Všichni byli šťastni, že se jim syneček zase vrátil. Ale přesto se o něj jeho otec bál. V tu dobu hrozilo, že se strhne válka mezi dvěma královstvími, a tak muž ve svých středních letech, na které po těch desítkách let konečně vypadal, založil něco, institut, kde mohli mladí Obdaření a Mutanti rozvíjet své schopnosti. Byl to institut, dnes známý jako Akademie Třetího řádu," dokončil vyprávění.
A dostalo se mu velké odezvy. Chlapci se popadali za hlavu a kulili oči. Vydávali přitom udivené zvuky.
"A žije ještě ten hrdina? Ten zakladatel?" zeptal se Yahiko.
"Zemřel stářím ve spánku před dvaceti lety. Byl to můj otec."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 KimGS KimGS | Web | 24. srpna 2016 v 6:37 | Reagovat

Super diel :3 budem sa tešiť na ďalší :3 :-D

2 ivana-chan ivana-chan | 24. srpna 2016 v 8:48 | Reagovat

ked som to spravne pochopila, ked bude mad hidan dieta tak strati svoju nesmrtelnost? veelmi sa tesim na dalsi diel som zvedava co bude dalej....

3 emma emma | 24. srpna 2016 v 10:36 | Reagovat

jeee to bola pekná "pohádka" :-D sa teším veľmi na ďalší diel :-D

4 Sakurako-neko Sakurako-neko | 24. srpna 2016 v 10:40 | Reagovat

Čtu to podruhé a pořád mi to přijde boziiii :-D  jsem zvědavá na trénink těch malejch šmoulat :-D

5 Majo Majo | Web | 28. srpna 2016 v 14:11 | Reagovat

[1]:děkuji :3

[2]: ano přesně tak :3 pomalu začne ztrácet i svojí brutální sílu :)

[3]: děkuju moc :3

[4]: Děkuju nee-chan :3 uvidíš :P už ve středu :D

6 Aki Aki | E-mail | Web | 9. září 2016 v 22:02 | Reagovat

Perfektný dielik, som zvedavá čo sa odohraje nabudúce, je to fakt skvelá poviedka.
Inak neviem kde to napísať, tak to píšem sem, beriem ťa ako Sb-čko. Už som si ťa zapísala.

7 Jenny Jenny | Web | 26. listopadu 2016 v 13:48 | Reagovat

chňaaa já tě žeruuuuuuuuuuuuuuuu :3 ne...tento díl mi zase nic neříkal... nevím jak jsem to četla ale mám pocit že jaksi cypatě x´D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama