Vyšší princip

11. července 2016 v 17:00 | Majo |  Jednorázové
Dovoluji si Vám sem přidat jednu jednorázovku, která mi včera nedala spát. Vím, že bych měla pracovat na posledním díle Zavrženého, nebo aspoň na dalším díle dokonalého triku, ale tohle jsem prostě musela sepsat, nebo bych se zase v noci nevyspala :D Mělo to vyjít až zítra, ale jelikož jste všichni zlatíčka, a všichni ty moje bláboly čtete a komentujete, tak ji přidávám dneska. Docela z ní mám radost, tak snad Vás touto povídkou moc nezklamu :3

Pár neprozradím, ale nikde jsem na ně moc povídek neviděla, a mě se k sobě ti dva docela hodí. Snad se dostanete tak daleko, abyste na ně v téhle povídce narazily :D

Žánr: životopis, mafie (já vím, už zase :D)
Prostředí: alternativní svět, Suna, Konoha
Hlavní postavy: Sasori (uvádím pouze jeho, protože byste si to jinak domysleli)
Pár: tajemství :D
Upozornění: shounen ai
Délka: 5 stránek



Všechno bylo perfektní. Už od mala se mi dostalo skvělého vzdělání, hlavně díky tomu, že můj otec patřil mezi největší esa našeho města. Prošel jsem nejlepší základní školou v celé Suně, a poté, co byl otec povýšen do statusu Správce města, jsem nemusel dělat téměř žádné přijímací zkoušky na střední školu. Všude mě brali automaticky kvůli jménu, a kvůli tomu, aby si neznepřátelili Správce. Ano, možná to vypovídá o jistém druhu arogance, ale já si prostě nemohl stěžovat, byl jsem spokojený. Čas plynul a byla doba akorát vhodná na to, začít navštěvovat nějakou univerzitu. Naše město jsem miloval, ale naše vlastní vysoká škola mi nevyhovovala. Měl jsem mnohem větší ambice, proto jsem se rozhodl otce opustit, vyletět z hnízda a vydat se do tisíc mil vzdálené Konohy, kde stála jedna z nejprestižnějších uměleckých univerzit, které kdy mělo to štěstí spatřit světlo tohoto světa. Tentokrát to bylo mnohem těžší, už jsem se nemohl spoléhat pouze na jméno mé rodiny, musel jsem opravdu začít makat na vlastní pěst, pořádně se snažit. Jelikož jsem se hlásil na obor Sochařství a malování, začal jsem používat malou kůlničku na zahradě jako ateliér. Do několika týdnů bylo třeba poslat svoje výtvory, a tak jsem se pustil to vytváření dřevěných a kamenných soch. Nutno podotknout, že otec z toho moc nadšený nebyl, když se mu všude po zahradě válely kousky dřeva a kamene. Víc jsem ho potěšil malbou obrazů, kdy jsem vyhotovil také dva pro něj. Jeden, kde jsme byli všichni, celá naše rodina, ještě když maminka žila. Další byla malba pouze jeho samého, jak sedí za svým stolem a hledí lehce na stranu. Oba dva si vyvěsil do své kanceláře na úřadě.

Když nadešel den "talentovek", a já měl odevzdat své výtvory, bylo to snad poprvé, kdy jsem ucítil nervozitu. Sochy i malby se mi povedly, alespoň podle všech, kterým jsem měl odvahu je ukázat, a můj průměr ze střední školy byl vynikající. Ale každý z Vás, kdo kdy zažil pocit nervozity, ví, že to stejně není moc uklidňující. A tak v moment, kdy mi přišla malá modrá obálka s dopisem, kde stálo, že jsem přijat, jsem byl nejspíš nejšťastnější na světě. Poprvé v životě mě Vesmír ocenil za něco, co jsem dokázal já, jen já a pouze já. Samozřejmě jsem byl na další studium značně natěšený, umění mě vždycky zajímalo, měl jsem to po matce. A když škola začala, rozloučil jsem se s otcem (který nebyl z mého odchodu moc nadšený) a vyrazil jsem do Konohy. Cesta trvala opravdu dlouho, přece jenom jsem jel vlakem. Hned po příjezdu jsem se okamžitě ubytoval na koleji, vydal se objevit krásy a památky města a samozřejmě také různé kavárny a restaurace. Tehdy mi připadalo, že život je opravdu pohádka.

Konečně začal školní rok, a já se zapsal hned na šest předmětů, což bylo docela neobvyklé. Také tím značně utrpěl můj společenský život, jelikož všichni ostatní prváci místo učení a tvoření chodili pařit. Já byl zalezlý na pokoji, který jsem měl sám pro sebe, učil se dějiny umění, maloval a sochařil. Také jsem si zkusil výrobu loutek, a musel jsem uznat, že mě to docela zaujalo. Díky téměř nulovému kontaktu s ostatními jsem si vysloužil přezdívku "Bručoun". Nejdřív mi to bylo trochu líto, ale pak jsem nad tím jen mávl rukou. Dostatečná příprava zajistila, že jsem byl nejlepší v ročníku našeho oborou, a všichni ti bohémové vylítli hned po prvním semestru. Titul premianta jsem si udržel dalších dva a půl roku, než jsem konečně ukončil bakalářské studium. Otec byl na mě hrdý, a prosil mě, abych se konečně vrátil zpět do Suny, že se mu v posledních měsících přitížilo, a že potřebuje pomoci s prací. Já však neměl dost, a tak jsem se přihlásil na magisterské studium, které se spíš, než na sochařství, zaměřovala na malbu a kresbu. A tam jsem ho potkal.

Byl to jeden slunečný den, když jsem si zrovna vykračoval na další z mnoha cvičení. V kampusu byl frmol, všude spousta lidí, a proto mě nepřekvapilo, když do mě z ničeho nic někdo naboural. Už jsem se na dotyčného chtěl obořit, když jsem si všiml, že přede mnou sedí na zadku dlouhovlasý blonďáček, a snaží se posbírat všechny učebnice. Věděl jsem, že jsem toho kluka už někde viděl. Konečně posbíral všechny knihy a postavil se. Byl o dost menší než já, v obličeji trošku zarudlý od běhu, s modrýma jiskřivýma očima.

"O… omlouvám se, Sasori-san." Vykoktal ze sebe tenkrát omluvu. Ano, určitě jsme se museli již někde potkat, když znal moje jméno. Já o tom jeho neměl ani páru, což mě dost mrzelo, protože byl opravdu roztomilý. Jen jsem nad tím mávl rukou a pokračoval na cvičení, během kterého jsem na toho prcka úplně zapomněl. Po cvičení jsem měl chvíli pauzu, a tak jsem si pomalým krokem skočil pro kafe, než jsem se vydal na jiné. Toho dne jsme měli uhlem kreslit nahý portrét, byl jsem zvědavý, koho vyberou. Třída se již začínala plnit, a tak jsem se postavil ke svému stojanu a připravil si všechny potřebné věci. Pár lidí mě pozdravilo, já je však ignoroval, za ta léta jsem si zvykl na samotu. O chvíli později však můj zrak upoutalo něco jiného. Do třídy vešel ten blonďatý mladík, který do mě pár hodin předtím vrazil, a postavil se ke stojanu vedle mě. Tak odtud ho znám, uvědomil jsem si tenkrát. Asi vycítil můj zkoumavý pohled, protože vzhlédl a jemně se na mě pousmál. Nejspíš chtěl něco říct, ale to už přišel profesor i s modelem, a my měli práce až za hlavu. Dalších několik týdnů jsem toho kluka po očku sledoval, vždycky vypadal tak, že se chce na něco zeptat. A jednou na to dokonce došlo. Zrovna jsem si dával kávu v bufetu, když ke mně ten prcek přišel s okouzlujícím úsměvem. Ještě teď si pamatuji, jak jeho odhodlání ve vteřině zmizelo, a trvalo mu dobrých pět minut, než ze sebe vykoktal pozvánku na rande. Musel jsem se usmát, opravdu se mi líbil. Nějakou tu dobu jsme se scházeli, chodili společně malovat na náměstí, nebo si jen tak zašli na kafe či na čaj. Za tu dobu mého pobytu a studia v Konoze byl Deidara první člověk, kterého jsem si pustil k tělu. A to doslova. Po dvou měsících jsem již jeho věčné červenání nemohl vydržet, a tak jsem ho konečně políbil. V tu chvíli vypadal, jako by uviděl Ježíška. Musím říct, že mi ho poslal sám Vesmír, jelikož jsem byl značně osamělý, ale on můj život dostatečně projasnil. Společně jsme vystudovali magisterské studium. Znovu mi přicházely dopisy od otce, jak je na mě pyšný, a jak si přeje, abych se vrátil. Jen jsem nad tím mávl rukou a v Konoze zůstal další dva roky, samozřejmě spolu s mým úžasným přítelem. Oba dva jsme měli mnoho zakázek, a tak jsme si mohli pořídit menší baráček na předměstí. Byl jsem v tu dobu opravdu šťastný, opět jsem měl úplně všechno, na co jsem si mohl vzpomenout. Bohužel se říká, že život je svině, a mé štěstí nemělo trvat dlouho. Byly to dva roky, co přišel poslední dopis od otce, a najednou jsem měl ve schránce další dopis. Čekal jsem další prosby o návrat, a proto když jsem si přečetl obsah textu, dopisní papír mi vypadl z ruky. Psal mi můj bratranec Gaara, otec byl nejspíš velmi nemocný a vyčerpaný, jak se proti své chorobě v posledních pár letech snažil bojovat. Žádal mě, abych se na něj aspoň jednou přijel podívat. Tentokrát jsem neváhal, sbalil jsem se, a hned druhý den, i spolu s Deidarou jsem nasedl na letadlo, které bylo rozhodně rychlejší než vlak. Do čtyř hodin jsem seděl u otcovi postele, držel ho za ruku a sledoval jeho víčka, jak sebou cukají v neklidném spánku. Chvíli jsme spolu mluvili, než usnul, a jak to tak vypadalo, měl pro mě překvapení. Jako Správce města, mě svou plnou pravomocí zvolil svým nástupcem. Byl jsem samozřejmě šokovaný, něco takového jsem přece nemohl zastávat, ta funkce byla úplně mimo mé vzdělání. Mnohokrát jsem o tom přemýšlel, dokonce i debatoval s Deidarou, a byl jsem plně rozhodnutý jeho nabídku zdvořile odmítnout. Když jsem však o den později viděl tu jiskru v jeho očích, udělal jsem samozřejmě pravý opak. Tohle jsem mu nemohl udělat, zklamat ho. Stačí, že to musel prožívat těch sedm let, kdy jsem se tu ani neukázal. A tak jsem na tuto hloupou nabídku kývl.


Konečně jsem dopsal poslední řádek mojí začínající kroniky a povzdechl si. Byly to již dva měsíce, co otec zemřel, a já nastoupil jako další Správce města. Jak to tak vypadalo, obyvatelé byli nadšení. Můj otec si vedl skvěle, a oni očekávali to samé ode mě. Podíval jsem se na stěnu pracovny, kde vedle sebe visely tři obrazy. První dva jsem namaloval ještě jako chlapec, když jsem se hlásil na vysokou. Už to byla docela doba, vzhledem k tomu, že mi táhlo na třicet. Třetí, poslední obraz vyobrazoval mě samotného, sedícího a pracujícího za stolem, u kterého jsem právě seděl, a u kterého jsem namaloval já před lety mého otce. Byl to dárek od Deidary, který se právě staral o prodej našeho baráčku v Konoze. Hned, jak bude všechno vyřízeno, vrátí se zpátky sem ke mně.

Unaveně jsem se zadíval na další z mnoha žádostí, které během těch pár týdnů předložili obyvatelé města. Mnohé bylo žádosti o zapůjčení peněz, další lidé se chtěli trochu blýsknout v mém "jasně zářícím světle", jak tomu říkala má sekretářka, a zvali mě na oběd či na večeři. Dokonce jsem našel i takovou žádost o přijmutí syna majitele vinic, jako mého nového učně, to kdybych v budoucnu náhodou neměl žádné vlastní potomky, kterým bych tento úřad mohl předat. Podobným způsobem se k této práci dostal můj otec.

Promnul jsem si unavené oči a zadíval se na hodinky. Samozřejmě jsem měl již dávno po pracovní době, ale stoh papírů se na mém stole stále nezmenšoval. No zítra je taky den. Pomalu jsem se chystal trochu poklidit, a odejít, když se ozvalo klepání na dveře.

"Vstupte." Ozval se místností můj melodický, ačkoli již značně unavený hlas. Dveře se otevřely a v nich stanula moje sekretářka Konan, jejíž tvář lemoval jakýsi podivný výraz. Nejspíš byla úplně stejně unavená jako já. Pracovala zde i pro mého otce. Přijal ji jako asistentku před dvěma lety, když se jeho stav rapidně zhoršil. Za tu dobu se víc než výrazně podílela na chodu města, a já zjistil, že její zkušenosti pro mě budou bohatou pokladnicí vědomostí. Zezačátku se nejspíš strachovala, že jí propustím, ale nic takového se nestalo. Ba naopak, na tuto ženu se spoléhám v mnoha situacích. Já se tak těším z její pomoci, a ona ze zvýšeného platu. Strhaně se na mě podívala.

"Omlouvám se, Sasori-dono, ale máte návštěvu." Řekla svým milým hlasem a trochu se pousmála.

"Návštěvu? Takhle pozdě?" Ta skutečnost mě docela udivila, bylo osm hodit večer, a každý normální člověk buď už spal, nebo seděl s rodinou u televize. "Nevíte, co chtějí?" optal jsem se pro jistotu, ale Konan bohužel zavrtěla hlavou. Znovu jsem si povzdechl a pokynul rukou. "Tak mi je sem zavolejte." Nařídil jsem jí, a ona odešla. Z místnosti odvedle byly slyšet hlasy, nejspíš tam bylo více lidí. Někdo zvýšil hlas. Moje ruka automaticky vyhledala první šuplík, a vytáhla z něj paralen. Vyndal jsem si pilulku, hodil si ji do pusy a zapil ji douškem vody. Posledních pár dní to bylo opravdu náročné.

Znovu se ozvalo klepání na dveře, ale než jsem něco stačil říct, otevřely se. Do místnosti napochodovali dva muži. První nebyl ničím výjimečný, takový průměrný chlap střední postavy, s myší barvou vlasů a otrhaným oblečením, což mě docela udivilo. Jak někdo takový může jít na slyšení ke Správci? Druhý se od něj ovšem lišil snad každým coulem. Světlovlasý, nagelovaný chlap vysoké postavy, docela nabušený. Podle jeho úšklebku měl dokonalé zuby. Dál jsem si všiml zajímavých fialových očí, které tak nějak podtrhávaly jeho zajímavý vzhled. Na rozdíl od svého společníka byl dost slušně oblečený, určitě to byl jeden z bohatších obyvatel Suny, což bylo divné, protože příslušníky aristokratických rodin jsem znal všechny, ale tenhle chlápek pro mě byl naprosto neznámý. Chtěl jsem je oba pozdravit a pokynout jim, aby si sedli, ale to všechno zvládli za mě. Posadili se z druhé strany mého stolu na židle, které tam byly připraveny pro případná jednání. Čekal jsem, až některý z nich promluví, ale pořád bylo ticho. Začínalo mě to docela štvát a zamračil jsem se, ale ani jeden na to nebral ohled. Bělovlasý muž vytáhl ze saka jakousi krabičku, a když ji otevřel, vytáhl doutník, zapalovač a zapálil si. Choval se jako doma, a ještě se na mě ani nepodíval, lezl mi na nervy. Kuřáky jsem nesnášel. Chvíli si doutník vychutnával, a pak se na mě konečně podíval. V ten moment jsem věděl, že ho nebudu mít rád, a i když jsem nikdy netrpěl sklony k násilí, měl jsem neuvěřitelnou chuť z toho chlapa vymlátit duši a pak ho vykopnout z mé kanceláře.

"Akasuna no Sasori." Promluvil ten chlap. Jak se dalo očekávat, hlas měl opravdu hluboký, ale takový melodický, což mě překvapilo. Opřel jsem se o lokty a hlavu si položil na své propletené prsty.

"Co ode mě chcete?" přešel jsem k věci, tohle nebylo jen tak. Druhému muži se blýsklo v očích a šibalsky se pousmál.

"Hezké, neztrácíte čas zbytečnou omáčkou." Řekl a znovu se ušklíbl. Docela by mě zajímalo, co na té situaci bylo tak k smíchu, protože já byl již značně otrávený. "Tak tedy asi přejdu rovnou k věci." Opřel se pohodlně do židle a potáhl z doutníku. "Mé jméno… no, říkejte mi třeba Hidan. Jsem v tomhle městě docela známý."

"Tak to je zvláštní, že já o vás v životě neslyšel." Zavrčel jsem potichu, opravdu mi lezl na nervy, s tím svým samolibým úsměvem a lehkovážným tónem.

"Samozřejmě, vždyť jste se sem také vrátil po dlouhé době. A rovnou do funkce Správce Suny, no není to pocta?" dodal s hraným obdivem. Pak se však zamračil. "Pravdou je, že tohle město je moje. Správce je jen zastaralý úřad pro blázny, kteří si myslí, že mají nějakou moc a zodpovědnost. Ale to je hloupost."

"Vy jste se snad úplně zbláznil." Vykulil jsem oči nad tím, co z toho chlápka padalo za věci.

"Ano, něco podobného říkal i váš otec, a docela dlouho nám odolával. Ale poté podlehl… stejně jako podlehnete vy. Přišel jsem se sem domluvit na podmínkách našeho… řekněme partnerství." Propaloval mě těma svýma divnýma očima, a já nestačil zírat. Pak chvíli šmátral pod sakem, než vytáhl černou obálkou, kterou mi hodil skoro na hlavu. Naštěstí jsem ji včas chytil. "Tady jsou naše podmínky. Formální hlavou města zůstanete vy, ale jinak veškerá obchodní činnost bude spadat pod nás. No… stejně pod nás už spadá, tohle je čistě informativní schůzka." Povídal dál, zatímco já pročítal dokumenty. Dokumenty, které mě naprosto zbavovali jakékoli pravomoci obchodovat, řídit policii a další významné funkce našeho města.

"To si jako myslíte, že na něco takového přistoupím?" zadíval jsem se na ně jak na blázny. Samozvaný Hidan nejspíš chvíli přemýšlel, a pak něco pošeptal svému společníkovi. Ten kývl, zvedl se, uctivě se mi uklonil a vyšel ven z místnosti. Zůstal jsem tam teda sám s tím magorem, který se na mě teď slizce usmíval.

"Bylo by možné, vám nějakou moc zanechat. Minimální samozřejmě. Ale i tak je to pro mě a mé přátele dost velká ztráta. Musel byste mi to něčím vynahradit." Vynahradit? Co po mě ten chlap sakra chce? V tu chvíli jsem dost silně litoval, že jsem si neopatřil střelnou zbraň, přesně pro takovéto chvíle. "Byl bych ochotný od vás přijmout jakékoli služby." Dodal. Chvíli jsem na něj koukal jako na idiota, ale nejspíš jsem sám jak idiot musel vypadat, protože začal s vysvětlováním. "Vždycky jsem měl pro zrzky slabost, v posteli bývají nezkrotní. Ty na to sice nevypadáš, ale jsem si jistý, že toho máš určitě co nabídnout." Přešel na tykání, aniž by mu to kdokoli nabídl. "Být tebou tak to přijmu, je to tvoje jediná šance nějak se podílet na chodu tohoto města, pusinko." Zřejmě dokázal vystupovat stejně nechutně, jako profesionálně. Zvedl se mi žaludek a myslel jsem, že se pozvracím, ale naštěstí jsem se ovládl. Pocit zvracení však vystřídal vztek. Zvedl jsem se tak prudce, až židle s hlasitým šramocením dopadla kamsi dozadu.

"Okamžitě odsud vypadni ty úchylný hovado! Seber se i s tou svojí nabídkou a nohsledama a už se sem nevracej!" hodil jsem po něm tu jeho přiblblou obálku a čekal, až vypadne. Jenom se potichu zasmál.

"Ještě se uvidíme." Mrkl na mě a odešel. Zvedl jsem židli a posadil se na ní, tohle jsem musel rozdýchat. Pak přešel do místnosti, kde sedávala moje asistentka. Hlavu měla složenou v dlaních a klepala se.

"Konan?" oslovil jsem ji, a když se na mě podívala, všiml jsem si, že je úplně bledá. "Jste v pořádku?" zeptal jsem se, ale věděl jsem, že je to zbytečné. Byla úplně vystresovaná, nejspíš ji něco hnusného řekli. I tak zvládla kývnout. "Jděte si odpočinout, taky už půjdu. První věc, kterou máte zítra za úkol, je postavit před vchod dva strážníky, kteří budou kontrolovat občanský průkaz každého žadatele, který bude chtít vyslechnout. Tohle už se nebude opakovat."


Doma jsem se natáhl na gauč a téměř okamžitě usnul. Ani jsem neslyšel zvuk vibrujícího telefonu. Až ráno jsem si všiml, že mám pět zmeškaných hovorů od Deidary a jedenáct esemesek. Co se týkalo jeho strachu o mě, byl to opravdu blázínek. Ještě skoro v polospánku jsem vytočil jeho číslo. Dvakrát to zazvonilo, než se z telefonu ozval vystrašený hlas.

"Sasori-chan! Co se stalo, proč jsi mi nezvedal mobil? Jsi v pořádku?!" Musel jsem se usmát, jeho vyšilování bylo opravdu roztomilé. Tiše jsem vydechl a začal mu vyprávět události posledních několika dní. Popsal jsem mu celou svou práci, a nakonec jsem chtěl i svoje včerejší setkání s tím divným magorem, ale nakonec jsem to vynechal. Nechtěl jsem mu přidělávat ještě větší starosti, než ty, které o mě měl už teď. Ještě chvíli jsme si povídali, než jsem to ukončil. Vlezl jsem si do sprchy, kde se moje tělo okamžitě uvolnilo, nasnídal jsem se a vyrazil do práce. Hned u vchodu mě pozdravili dva strážníci a popřáli mi hezký den, a já měl radost, že je Konan takové zlatíčko a všechno hned zařídí. I ona sama již měla ve tváří lepší barvu, a do modrých vlasů si zapletla bílou růži. Dneska jí to opravdu slušelo. Stejně jako všechny ty dny předtím jsem toho měl moc, ale konečně se mi povedlo zdecimovat celou hromadu těch otravných žádostí. Dál jsem se pustil do vyřizování obchodních objednávek v automobilovém průmyslu. Zabralo mi to skoro celý čas, až do oběda, ale nakonec jsem to zvládl. Měl jsem ze sebe dokonce tak dobrý pocit, že jsem se sebral a pozval Konan na oběd. Vypadala překvapeně, ale s radostí přijala.

Na náměstí jsem měl jednu oblíbenou restauraci, moc lidí tam nebylo, a tak to bylo úplně ideální. Bohužel nás čekalo nepříjemné překvapení. Všechna okna restaurace byla vymlácena, a majitel podniku úplně vyřízený. Bydlel hned nad svou živností, a tak nám v slzách vyprávěl, jak v noci slyšel zvuk tříštícího se skla. S koštětem na ty zloduchy vyběhl, ale než stačil říct slovo, někdo ho udeřil zezadu do hlavy. Když se probral, okna za několik desítek tisíc byla zničena, a interiér naprosto zdevastovaný. Nevěřil jsem svým očím, od kdy v Suně žijí takoví vandalové? Majitele jsem uchlácholil a slíbil mu, že z městské pokladny dostane nějaký ten příspěvek jako odškodnění. Nám dvěma nezbývalo nic jiného, než se najíst jinde, a pak znovu pokračovat v práci. Upřímně jsem doufal, že to byl pouze ojedinělý případ.
A doufal jsem špatně. Celý následující týden pokračoval ve stejném duchu. Neznámí vandalové rozbíjeli okna, vitríny, nábytek, prostě všechno, co se dalo. Pomalu mi to přerůstalo přes hlavu, a já tušil, že to nebude náhoda. Určitě to souviselo s tím divným chlapem, Hidanem, který mě týden předtím přišel navštívit. Avšak já se nevzdával a snažil se dát všechno do pořádku. Finance města se však pomalu ztráceli, a stát nebyl ochotný nám přispět jakoukoli částkou do doby, než se ten vandalismus nevyřeší. Deidarovi jsem o tom samozřejmě neřekl ani slovo, a pořád si hrál na to, jak jsem ve svém úřadu spokojený. Byl jsem ochotný vydržet až do konce. Nebo jsem si to aspoň myslel. Ve chvíli, kdy byly z Obecného muzea umění ukradeny všechny obrazy a rámy spáleny, jsem se skoro zhroutil. Tohle bylo čisté barbarství. Poslal jsem Konan domů, zamkl se v pracovně a snažil se něco vymyslet. Hodiny ubíhaly, ale stále mě nic nenapadlo. Znaveně jsem se podíval z okna, a všiml si jakéhosi otrhaného chlapce, který seděl na fontáně, nebo aspoň na tom, co z ní zbylo. Díval jsem se na něj, a tak nějak jsem cítil, že on se dívá na mě, i když jsem to z té vzdálenosti nemohl vědět přesně. Z ničeho nic jsem vylítl z místnosti, seběhl schody a vyrazil ven. Stačilo pár kroků, abych se dostal k fontáně, která stejně jako ostatní dekorace neunikla nájezdu vandalů. K chlapci jsem přešel velmi pomalu, a zastavil se tři kroky před ním. Dívali jsme se na sebe. Měl jsem pocit, že už jsem ho někde viděl. Měl umouněnou tvář, otrhané oblečení, vlasy v barvě myšího kožíšku. Nemohlo mu být víc než deset. A mračil se na mě. Ještě chvíli jsem přemýšlel, než jsem si dal dvě a dvě dohromady.

"Přiveď ho." Poručil jsem. Kluk na mě ještě chvíli zíral, než se otočil a odpelášil. Pomalým krokem jsem došel zpět do pracovny. Dveře zůstali odemčené, dokonce otevřené dokořán. Židli jsem přesunul k oknu, a díval se na ten krásný západ slunce. Naše město bylo opravdu nádherné a mě na něm velmi záleželo. Miloval jsem ho, a nechtěl jsem, aby bylo zničeno kvůli mně. Už jsem věděl, že to celé byla zkouška, jak dlouho to vydržím. Povzdechl jsem si, dal si ruce za hlavu a dál pozoroval pohasínající světlo. Mohla uběhnout tak hodina, než jsem konečně uslyšel zavření dveří.

Vstal jsem a otočil jsem se. Přímo přede mnou stál ten bělovlasý muž, Hidan. Koukal na mě bez sebemenšího náznaku emocí. A já na něj koukal úplně stejně.

"Věděl jsem, že nakonec dostaneš rozum." Řekl a ve fialových očích se mu zalesklo. Pomalu se ke mně vydal. Nespustil jsem z něj oči. Hnusil se mi. Byl tak vysoký, s vypracovaným tělem, a ty jeho zvláštní oči… Přitáhl si mě za pas a naše rty téměř okamžitě propojil. Mé byly suché, postaral se o to týden stresu a nervozity. Ty jeho byly podezřele měkké a sladké, stejně tak celá je ústa, která skrývala moc šikovný jazyk. Polibky jsem mu oplácel, dokonce jsem si musel stoupnout na špičky, abych na něj vůbec dosáhl. Nakonec mi došlo, že se mi nehnusí on, ale hnusím se já sám sobě. Bylo mi jasné, že tu právě podvádím svého přítele, kterého moc miluji, ale bylo to nezbytné pro město. A to jsem také miloval, byla to moje zodpovědnost. Byl to takový ten vyšší princip. Trochu drsně mě kousl do rtu a následně ho vsál. Cítil jsem, jak mi překvapivě jemnýma rukama bloudí pod tričkem. Nikdy by mě nenapadlo, že budu mít něco s takovýmto chlapem… nebo že to budu já, kdo bude ten submisivní. Ruce mu bloudily po mém těle, zatímco já zaháněl provinilé myšlenky. Znovu se mi přisál na rty, a i tentokrát jsem mu odpověděl. Přitiskl jsem se k němu a dovolil si užívat si vášeň, která z toho chlápka sálala na každém centimetru jeho božského těla.

Druhý den byl v Suně dokonalý klid.



Vaše Názory mě opradu potěší :3 Vaše Majo
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ivana-chan ivana-chan | E-mail | 11. července 2016 v 20:37 | Reagovat

hmmmm zaujimave.... O_O Zvlastna kombinacia hadan a sasori.Hmmmm ale bolo to fakt uuuzasne. Chudak sasori naozaj nelahka volba.Ale pre dobro mesta myslim ze to bolo spravne.Aaaale zhladiska vztahu s Deijom no je to cista zrada. 8-O
Nechcem si predstavit ako dei zareaguje ked sa to nahodou dozvie kedze nevie o ziadnom probleme .....Kazdopadne dievca chcelo by to pokracko :-P

2 ivana-chan ivana-chan | E-mail | 11. července 2016 v 20:48 | Reagovat

krasne. naozaj zaujimava kombinacia. najprv hidan a deidara a potom hidan a sasori..... O_O chudak sasori naozaj neprijemna volba . ked si to clovek vezme z pohladu pre dobro mesta bol to da sa povedat spravny krok. ale z pohladu partnerstva cista zrada.nechcem si predstavit ako by reagoval chudak dei keby sa to dozvedel. kedze nevie ze by mesto malo nejake problemi ....noooo kazdopadne by to chcelo dalsi diel :-D  :-P

3 Tara Tara | Web | 13. července 2016 v 14:28 | Reagovat

Zajimavé, líbí se mi ten styl, že to vlastně vypráví :) Popravdě jsme nějako nečekala že s Hidanem nakonec no si užije, spíš jsme předpokládala, že ho odkrouhne :D ale to by bylo asi moc :)
a snad se to Dei nedozví :)

4 Majo Majo | Web | 14. července 2016 v 14:47 | Reagovat

[2]:právě, na Sasoriho a Hidana jsem nikde nic neviděla, a přitom se mi ti dva k sobě docela hodí :3 přemýšlela jsem, že bych k tomu někdy možná napsala pokračování, aby se trochu víc rozvedl Sasoriho vztah s oběma muži, ale takový úspěch ta povídka zase nemá :D každopádně moc děkuji :3

[3]: děkuji za pochvalu, no, musím přiznat že odkrouhnutí mě tedy nenapadlo, ale asi by to taky byla možnost :D

děkuji za komentáře <3

5 Sakurako-neko Sakurako-neko | 20. července 2016 v 0:12 | Reagovat

Konečně klid si to přečíst :-D  :-D
Čekala jsem kdy nakonec podlehne a i když jsi tady sasorimu uškodila tak se mi povídka líbila :-D  rozhodně zajimavej nápad ;-)  Ale chudák Deidara no ;-) :-D

6 Bara-chan Bara-chan | Web | 15. října 2016 v 15:39 | Reagovat

Moc pěkná povídka :33 Čekala jsem, jak dlouho to vydrží, popřípadě jestli se Hidan nedomákne o jeho vztahu s Deidarou a nepoužije to proti němu... :D Teď přemýšlím, kdo je větší chudák, jestli Sasori nebo Deidara... Hm, by mě zajímalo, jestli se to nakonec Deidara dozvěděl, anebo to Sasori dokázal ututlat...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama